Scéna.cz 

Ema Destinnová: Zahrada srdce

O Emě Destinnové víme, že nebyla jen sopranistkou světového formátu, ale zároveň uměleckou osobností s výjimečným rozsahem zájmů a schopností – psala básně, romány, dramata i operní libreta, malovala a také komponovala. V době 1. světové války, kdy byla rakouskými úřady násilně internována na svém zámečku ve Stráži nad Nežárkou, vznikl její cyklus dvanácti písní, nazvaný Zahrada srdce. Je psán na slova básní a překladů spisovatele Adolfa Weniga, pocházejícího z rozsáhlé, umělecky činné rodiny, mj. spřízněné i s Destinnovou. Do dějin české hudby se Wenig zapsal především jako autor libreta ke Dvořákově opeře Čert a Káča, které napsal v pouhých 25 letech. Jeho básně, které Destinnovou zaujaly, byly ryze komorního a privátního rázu. Ale možná právě to ji na nich upoutalo a věnovala se jejich zhudebnění s velkou pozorností. Evidentně jí to přinášelo úlevu v nelehké životní situaci.

Celkový ráz jejích písní je pozdně romantický, je v něm nostalgie, tesknota a v dobrém slova smyslu sentiment. Vlastně jen dvě se svým laděním vymykají, odlehčený Dívčí popěvek a v lidovém tónu vedené Námluvy. Náladová jednota ostatních však­ zdaleka neznamená jednotvárnost. Naopak, Destinnová tu překvapí proměnlivostí jak kompoziční, tak formální. Někde se podřídí schématu předlohy a zachovává strofičnost (např. Letní večer, Resignace, Svadlé listí). Jinde formu rozbíjí v zájmu dramatičnosti drobného příběhu, který je ve verších skryt (třeba v písních V aleji nebo Romance). Působivé je, když zdánlivé setrvávání na formě protrhne – jako v Námluvách, které rytmickou změnou připomenou lidový tanec mateník, nebo jako v Posledních slzách, kam do vyprávění náhle „vpadne“ citace gavoty. S citacemi, a to i známých motivů, se tu vůbec pracuje, např. patetický nástup klavíru k poslední písni (V mém srdci struna napjata) nápadně připomene Čajkovského. (Destinnová sama však v korespondenci uvádí vliv Čajkovského na píseň K ránu.) Při poslechu cyklu nelze nemyslet na tehdejší dobovou módu domácích salonních koncertů; galantní píseň V aleji, kterou Destinnová dedikovala svému partnerovi Dinhu Gillymu, takovou atmosféru přímo evokuje. Za pozornost stojí, že slova k předposlední písni, nazvané Vzpomínky, nenapsal Wenig, ale Destinnová sama. Celý cyklus rozdělila do dvou částí po šesti číslech, první polovinu nazývá prostě Písně, druhou Písně slohové.

NIBIRU 01562131
Ema Destinnová: Zahrada srdce
Dvanáct písní na básně a překlady Adolfa Weniga (Lesní večer, Resignace, K ránu, Dívčí popěvek, Já pozdě našel srdce tvé, Námluvy, V aleji, Romance, Poslední slzy, Svadlé listí, Vzpomínky, V mém srdci struna napjata)
Eva Děpoltová – soprán, Radoslav Kvapil – klavír
Nahráno 14. a 15. 5. 2012 v Malém Španělském sále v Praze, hudební režie Zdeněk Zahradník, zvuková režie Jan Zahradník, mastering Studio Múza.
Celkový čas 31:35. Zdroj Hudební rozhledy 07/13 - Jaroslav Someš