Scéna.cz 

Don Quijote pro dvacáté století

Letošní cyklus tanečních přenosů do kin zahájil Královský balet v Londýně klasickým dílem - Minkusovým Donem Quijotem. Don Quijote je nyní po ruce hned v několika vydáních - u nás např. ve Státní opeře v choreografii J. Slavického, v Moskvě v choreografii Faděječeva atd, a je zajímavé sledovat, jak k baletu přistoupili v Londýně.
Londýnský Královský balet si přizval ke spolupráci na Donu Quijotovi Carlose Acostu z Kubánského národního baletu a výsledek ukázal, že to byla šástná volba.

Kubánsko hispánský původ choreografa a ústřední dvojice - Carlos Acosta zároveň tančí Basilia a stále úsměvná a zářící ale i flirtující a rozhorlená Marianela Nunez z Argentiny v roli Kitri- už jaksi automaticky usazují celý kus do míst a atmosféry, v níž se zrodila Cervantesova literární předloha a propůjčují mu ostřejší příchuť.
Carlos Acosta zachází se vší úctou s dílem Maria Petipy a choreografie nepostrádá nic z toho, kvůli čemu je balet tak oblíbený - slavná sóla a pas de deux, nádherné krokové variace, pásma skoků a piruet atd. Na druhé straně jej zbavuje přebytečné zdlouhavosti a strnulosti a podává Donu Quijotovi "kyslíkovou injekci" svěžesti a čerstvosti. Dospívá ve všech směrech k jedinečné harmonii starého a nového, aniž by se jedno prosazovalo na úkor kvality druhého.
Už první scéna, kde se Don Quijote vydává pod vlivem rytířských románů na dobrodružnou výpravu za vysněnou dámou, která ve většině inscenací představuje jen obligátní úvod, je plnohodnotnou částí příběhu. Ukazuje se, že Don Quijote bude hrát mnohem aktivnější roli než jen figurku přítomnou kvůli názvu. Celý výjev je náležitě okořeněn humorem, který se prolíná i dalším dějem a zahání veškerý sentiment.
Progresivním prvkem je také maximální zapojení sborů. Vztah Kitri a Basilia se rozvíjí za neustálé vřavy, přecházení, přebíhání, potyček pobudů, přímo na náměstí ale i v oknech a na balkonech okolních domů. Lidské hemžení je doprovázeno kakofonií výkřiků, vyvolávání, potlesků a zvuková kulisa tak opravdu připomíná (nejen) španělské maloměsto.
Více pozornosti se dostalo rovněž psychologickým charakteristikám. V hispánském duchu je např. zdůrazněna maskulinita - fyzičnost, sebevědomí až arogance toreádorů, nespoutanost a divokost ale zároveň určitá důstojnost cikánů a vášeň a ohnivost v tancích jejich žen.
Acosta pracuje skvěle s vizualitou a výprava Tima Hatleye je neotřelá a půvabná, zjevně inspirovaná obrazy pozdní renezance v barvách a formách kostýmů a architektury. Městské prostředí a domy s balkóny, paláce, kostely, které se posunují a podle potřeby vytvářejí náměstí, ulice, proluky. Azurová obloha s mračny mění svůj odstín podle doby a možná se příliš nezmýlíme, když v posledním dějství v určitém momentě zahlédneme i El Grecovu Bouři nad Toledem.
Velice sofistikované jsou kulisy lesa ve druhém dějství v cikánském táboře, kam zabloudí Kitri a Basilio. Proslulé utkání Dona Quijota s větrným mlýnem je jako vystřižené z akčního filmu s patřičnými světelnými i zvukovými efekty. Až filmově působí "střihové" přemístění z tohoto vrcholně dramatického okamžiku do lyrické Zahrady dryád, v níž Don Quijote sní o své vyvolené Dulcinee. Děsivý a tajemný les rozkvétá barevnými květy a mezi nimi se vznášejí v bělostných a pastelových balerínách dryády s Dulcineou, pro jejichž taneční umění přišla ta pravá chvíle.
Třetí dějství, v němž se zápletka ke spokojenosti všech zúčastněných rozuzlí, přeložil Acosta do venkovské krčmy, místa se spoustou potemnělých zákoutí, kde se odehrává leccos, čemu denní světlo nesvědčí a oživil je mimo jiné ještě tancem stolech.
Ve finále pak na náměstí všichni společně v jásavé náladě oslavují svatbu Kitri a Basilia. Přestože tato partie snoubenců patří k nejznámějším baletním výstupům vůbec a oba interpreti ji zatančili bravurně, zdá se, jakoby představení docházela novátorská energie a to se zde ocitá nejblíže tradičnímu pojetí.
Každopádně Carlos Acosta, interpret a choreograf oceněný za svou práci "tanečním Oscarem" - Prix Benois de la danse v roce 2008, svou novou inscenací v londýnském Královském baletu, která měla premiéru 30. září, prokázal že "historickým objektům" prospívá někdy více než opatrné oprašování uváženě vedený ráznější zářez. Don Quijote v jeho úpravě se stává dílem odpovídajícím divácké mentalitě 21. století.