Scéna.cz 

Hudební rozhledy 03/14

Do Ostravy na Janáčkův máj přijede letos celá řada vynikajících interpretů s mezinárodním renomé, k nimž můžeme bezesporu zařadit i houslistku Hanu Kotkovou. Odborná kritika ji charakterizuje jako výraznou pokračovatelku tradice české houslové školy. Řadu let již ale žije se svou rodinou ve Švýcarsku, odkud pochází její manžel, televizní producent. Vystoupení této vynikající houslistky, laureátky Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro 1997, která před třemi lety debutovala i v newyorské Carnegie Hall, patří mezi velké návraty Janáčkova máje. Na festivalu bude vystupovat již potřetí, pokaždé s jinou skladbou jiného zaměření. Už zde hrála Fantazii g moll pro housle Josefa Suka a Houslový koncert č. 3 G dur Wolfganga Amadea Mozarta, letos se můžeme těšit na Koncert pro housle a orchestr č. 2 soudobého amerického minimalistického skladatele Philipa Glasse.

Pod názvem Zahraj si s Českou filharmonií se 29. 1. uskutečnil ve Dvořákově síni pražského Rudolfina koncert sedmi mladých interpretů, kteří byli vybráni na základě výběrových přehrávek. Podpora našeho interpretačního mládí je skvělou uměleckou myšlenkou, ale také dobrou investicí pro budoucnost a to si plně uvědomuje nejen vedení České filharmonie, ale rovněž Pražské komorní filharmonie či SOČR, tedy orchestrů, které mají ve svém portfoliu obdobnou prezentaci mládí. A nezapomínejme přitom, že Mezinárodní rozhlasová soutěž Concertino Praga pracuje s obdobným principem a v mezinárodním kontextu už více jak čtyři desetiletí. Čím byl tedy zmíněný večer jedinečný a přínosný? Určitě oborovou pestrostí (vedle instrumentalistů byl zastoupen i zpěv) a zajímavou dramaturgií. Nicméně dominantním vkladem byly bezesporu zejména vynikající výkony všech sólistů, kteří nesměli překročit limit jednadvaceti let, dirigenta Jiřího Bělohlávka i členů České filharmonie.

Lipsko má k Wagnerovi odjakživa velice blízko. Nejenže se tady Mistr jako nejmladší z devíti dětí před téměř 201 lety v domě U Červeného a bílého lva narodil (22. 5. 1813), ale rovněž zde byla jeho dodnes slavná díla vždy více než hojně prováděna. A to včetně v současnosti postupně nově inscenované tetralogie Prsten Nibelungův, který tu v někdejším Novém divadle vůbec poprvé zazněl mimo Bayreuth – a to pouhé dva roky po bayreuthské premiéře v roce 1876. Projekt je rozvržen do tří let, a tak jsme dosud měli možnost setkat se zatím pouze se dvěma jeho prvními operami, Rýnským zlatem a Valkýrou. Díla, které se na jevišti Opery v Lipsku objevilo po celých čtyřiceti letech, se chopil tým v čele se sólisty, dirigentem (a zároveň intendantem a generálním hudebním ředitelem Lipské opery) Ulfem Schirmerem a zkušeným Gewandhausorchestrem, režisérkou Rosamund Gilmore, scénáristou Carlem Friedrichem Oberlem a kostýmní výtvarnicí Nicolou Reichert.

Irving Berlin, vlastním jménem Israel Baline (1888, Temun, Rusko – 1989, New York), je všeobecně hodnocen jako jedna z osobností stojících na vrcholu panteonu skladatelů americké populární hudby. Napsal celkem přes tisíc písní, z nichž se enormní množství stalo velkými hity. Z jeho skladeb čiší sebevědomí Američana, ačkoliv se narodil jako syn židovského kantora, tedy hlavního zpěváka v synagoze, v květnu roku 1888 v carském Rusku. Když mu byly čtyři, jejich dům vypálili kozáci, a tak byla rodina donucena emigrovat. V září 1893 připluli Balineovi do jižní části Manhattanu, kde stávalo židovské ghetto. Otec však nesehnal zaměstnání kantora, a byl proto nucen přijímat jen špatně placenou práci. Mladý Israel přesto bral život s optimismem, nikdy si nestěžoval a nenaříkal. Po smrti otce v roce 1901 se snažil posílit rodinný rozpočet a začal zpívat. Na ulici, před bary na Bowery Street a v Čínské čtvrti. To, co vypadá jako zoufalý pokus, bylo ale počátkem velké cesty.