Scéna.cz 

Petr Mikuláš vystihl nejlépe záměry díla

Třetí ze tří premiér před smetanovského operního cyklu Český triptych byla Marie Potocká Leopolda Eugena Měchury. Jestliže předchozí skladatelé, Kittl a Škroup, byli známi hudební veřejnosti alespoň útržkovitě, Měchurovy skladby z českých pódií zmizely takřka absolutně. Tento umělec ovšem nebyl příliš populární ani ve své době některá díla si získala více pozornosti. Ačkoli nabyl hudebního vzdělání u Jana Václava Tomáška, pracoval téměř celý život v úřednických funkcích v Klatovech a okolí a kompozici se věnoval jen okrajově. Tato izolovanost spojená s viditelně introvertní povahou odsunulo jeho dílo brzy zcela do pozadí moderní a původní hudby Bedřicha Smetany a jeho následovníků.

Jedinou operou uvedenou na profesionálním jevišti Prozatímního divadla byla právě Marie Potocká. Měchura, který sám tíhnul k lyrickému, elegickému výrazu a úspěchu dosáhl hlavně v oblasti kantát a oratorií, si libretistu Josefa Koláře nevybral právě nejšťastněji. Námět se na první pohled jevil jako efektní. Dramatizace Puškinovy poémy Bachčisarajská fontána sliboval orientální prostředí i zajímavé střety rozdílných povah a temperamentů. Bohužel právě dramatizace se v tomto případě víceméně nekonala. Text byl pouze přeložen a rozepsán do úst jednajících osob bez napětí, konfliktů a vyjádření pravdivých citů a charakterů. V celé opeře jsem nenašla jedinou akční scénu a to ani v případě předepsané vraždy ze žárlivosti. Vše provázela ušlechtilá, líbivá, sentimentální a později jednotvárná únavná hudba. Měchura se jistě poctivě snažil téma zpracovat, ale výsledkem je řada písňových obrazů, bez životnosti a vášně. A jevištní tvar s použitím vizuální koncepce Markéty Othové, Martina Poláka a Lukáše Jasanského tuto skutečnost ještě podtrhl. Je otázkou, zda se dá uvést v život něco, co nikdy nežilo, ale jejich výtvarné vyjádření s použitím černobílých fotografií a grafických útvarů bylo ve spojení s operou k „uzoufání“ nudné a bezobsažné. Jak ráda jsem vzpomínala na zážitek, který mi připravil o týden dříve výtvarník Jiří David ve Škroupově Meergeusovi.
Jestliže při prvním provedení přijímalo obecenstvo Měchurovu hudbu s laskavou pietou, dalo by se to říci i o sotva zpoloviny zaplněném hledišti Stavovského divadla. Ocenění a potlesku se dočkal zejména výkon Petra Mikuláše jako chána Gireje, který svou monumentalitou vyjadřoval záměr díla více, něž všechny obrazové děje na horizontu. také křehká a poněkud naivní Marie Potocká v podání Jitky Svobodové získala díky interpretce i půvab a vřelost. Z vedlejších úloh si zasloužil pozornost zářivý soprán Hany Jonášové, bezpečně rozpoznatelný ve všech ansámblových částech.

Projekt opery Národního divadla rozčeřil vody české dramaturgie i operní praxe a přinesl mnoho podnětů a otázek do diskuzí. Pečlivou dokumentaci i interpretaci poodhalil období hledání českého operního skladatele a naznačil možnosti tehdejšího vývoje. Přes všechny výhrady mi rozhodně obohatil a rozšířil pohled na českou hudbu a já se těším na inzerovaný Triptych II. , který má pokračovat další trojící oper, jejichž autoři budou tentokrát spojení s Terezínem.

Tolik pohled režisérky Karly Štaubertové-Sturm.