Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Libuše Ovsová: Mám ráda přípravy nových představení, předpremiérové šílenství

autor: archiv divadla

Pražský komorní balet uvede v neděli 18. října 2015 od 19:00h ve Stavovském divadle slavnostní premiéru představení s názvem METAFORY TANCE. Pro tuzemský soubor, který letos vstoupil do druhého půlstoletí své existence, připravili tři zbrusu nová díla současní tvůrci - Aleksandra Dziurosz, Hana Litterová, Žiga Jereb a Anna Štěrbová. Za konceptem celého představení stojí Libuše Ovsová, členka dramaturgické rady a baletní mistryně Pražského komorního baletu. Položili jsme jí při této příležitosti několik otázek.

Jak vlastně funguje dramaturgická rada Pražského komorního baletu?
Dramaturgická rada Pražského komorního baletu je složená z lidí s různými zkušenostmi a různých věkových kategorií, což přináší velmi široký náhled na úkoly, které má. Objevují se tak odlišné názory, ale hlavní cíl je stejný. Vytvořit pro PKB repertoár, který by jednak navazoval na hodnoty, které původní soubor vedený Pavlem Šmokem vytvořil, a zároveň respektoval vývoj tanečního umění za poslední roky. Diskuse na toto téma jsou někdy ostré, ale právě to je pozitivní a může to posunout činnost celého souboru dál. Zároveň považuji za velmi důležité především pro mladší generace, které už neměly možnost s Pavlem Šmokem pracovat, obnovovat některá jeho díla, která mají nadčasovou hodnotu. Záleží to hodně na personálním složení souboru, protože mnohé choreografie vznikaly pro a společně s některými tanečníky, a tak je těžké přenášet tato díla na interprety, kteří mají jiné kvality. Dělám tuto ,,práci“ dramaturga poprvé a musím říct, že mne to hodně stimuluje a baví, protože jsem s choreografy v úzkém kontaktu a můžu mnoho věcí ovlivnit.

Byla jste to vy, kdo v prvopočátku přišel s nápadem na jména choreografů, kteří připravují novou premiéru Metafory tance?
Ano, choreografové, kteří novou premiéru připravili, shodou okolností vyšli z mého návrhu a tak jsem hodně zvědavá, jaký ohlas bude večer mít. Jsem trochu nervózní, ale to k tomu patří. Navrhla jsem umělce, se kterými mne pojí stejné umělecké názory, které jsou silně ovlivněny mým bývalým působením v PKB, i když od té doby uběhlo už pár let a domnívám se, že vývoj tance dost intenzivně sleduji a vstřebávám, protože vyučuji na Taneční konzervatoři hl.města Prahy i Katedře tance na HAMU a tak musím být takříkajíc ,,v obraze“. Z toho, co jsme vytvořili, mám dobrý pocit, ale teprve kontakt s diváky to ověří.

Máte obecně ráda premiéry? Užíváte si je jinak než v dobu, kdy jste sama aktivně tančila?
Mám ráda přípravy nových představení, předpremiérové šílenství, kdy nic není tak jak má být a všem dochází nervy, síly, trpělivost. Jsou to neopakovatelné zážitky, které jsou motorem pro další práci. S tanečníky se vracím do pocitů, kdy jsem sama aktivně tančila, mám už tyto zkušenosti z představení studentů, které učím. Je to hodně silný pocit, je to radost, očekávání, ale zároveň strašná bezmoc, když už sedíte v hledišti a nemůžete nic dělat… V podstatě to prožívám stejně, i když pokud se zadaří a mám možnost být svědkem nějakého uměleckého zážitku, tak je to samozřejmě jiné, než když stojíte na jevišti.

Blíží se nejen premiéra, ale také narozeniny legendárního choreografa a zakladatele PKB Pavla Šmoka. Jak na práci s ním vy osobně vzpomínáte?
Do souboru Pavla Šmoka jsem přišla náhodou, měla jsem za sebou už pár let sólové kariéry v brněnském divadle, byla jsem dost zkušená a sebejistá, mnoha věcem jsem zpočátku ne moc rozuměla a měla jsem dost tvrdou hlavu a také jsem nastudovávala role, které byly vytvářeny pro někoho jiného. Ale za krátký čas jsem začala chápat, o čem vlastně Šmokův způsob tvorby je a začala nasávat atmosféru, která v PKB panovala. Nejkrásnější pak bylo, když jsem mohla být prvním interpretem nové Šmokovy choreografie, což jsem ale stejně docenila až mnohem později. S tanečníky je to těžké, nemají většinou schopnost a možnost vidět sami sebe s odstupem tak, jak se na ně dívá choreograf, pedagog nebo divák. Dělala jsem na jevišti věci, které mi přišly divné, a teprve když jsem je nastudovávala s dalšími a viděla z hlediště, teprve pak jsem pochopila, jak silné emoce a myšlenky dokázal Šmok vyjádřit pohybem. Pavel Šmok naučil tanečníky poslouchat hudbu a nechat se jí vést, vybíral pro své choreografie mistrovská hudební díla a přistupoval k nim s obrovským respektem. To je něco, co mi často v současných tanečních představeních chybí, to zdvojení, tanec a hudba.

V té souvislosti nemohu nevzpomenout ani na výročí založení Pražského komorního baletu (*1975). Co pro vás znamená tento soubor?
Moje působení v Pražském komorním baletu nebylo časově dlouhé, ale bylo velmi intenzivní a Šmokův vliv tam i přes další zkušenosti zůstává. Práce v souboru pro mne v době mé taneční kariéry znamenala jakési prozření a spoustu krásných chvil v kolektivu lidí, kteří tento soubor tvořili, hodně dřiny, hodně cestování, hodně legrace. Opět s odstupem považuji činnost tohoto souboru pro vývoj tanečního umění u nás za zásadní a mnoho osobností formující a proto si myslím, že by takový soubor měl nadále kontinuálně pracovat.

A kdo vás v životě nejvíc profesně ovlivnil?
Měla jsem v životě štěstí na pedagogy na konzervatoři i později na AMU, měla jsem štěstí na choreografy v Brně, mohla jsem pracovat v PKB, potkala jsem mnoho významných lidí díky tomu, že jsem se o tanec zajímala od dětství a šla si za svým a rodiče mne podporovali. Všichni mne nějak ovlivnili, dokonce i ti, s kterými jsem se v názorech míjela, protože i z konfliktu se může něco urodit a člověk se může poučit.

www.prazskykomornibalet.cz

15.10.2015 10:10:23 Redakce | rubrika - Rozhovory

TIP!