zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Sněhová královna velká „show“ pro děti i dospělé

Ondřej Vinklát a Alina Nanu  (Foto: Dasha Wharton)

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Ani letos se zima nijak nevyznamenala a situaci mohla napravit snad jen vládkyně zimy, jejíž příchod na scénu Státní opery byl s nadějí očekáván počátkem března. Opravdu Sněhová královna v anglické verzi choreografa a režiséra Michaela Cordera neskrblila blyštivými krystaly ledu a hojnými chumelenicemi ale i překvapivými momenty.
Michael Corder vytvořil Sněhovou královnu pro Anglický národní balet v roce 2007 a později ji uvedl také s Litevským národním baletem, dále ve Vídni a v současnosti s baletem
Národního divadla u nás.

Ve svém pojetí smísil autor úmyslně dvě díla – balet Kamenný kvítek, z něhož si vypůjčil Prokofjevovu hudbu a podobu lidské říše a známou pohádku Hanse Christiana Andersena Sněhová královna, která zde spravuje ledové království. Svůj záměr odůvodnil zcela pragmaticky - Kamenný kvítek (premiéra 1954) uváděný většinou jen v Sovětském svaze nikdo na západě nezná, zatímco Andersenovu pohádku zná každý. Obě pohádky se mu propojily v podobných námětech- tu i tam dívka a hoch, jejichž vztahu jsou kladeny překážky ze strany přírodních mocností - v jednom případě paní Měděné hory, ve druhém královnou zimy. Všechny nástrahy ale vždy překoná věrná láska.
Inscenátoři věnovali velkou péči výpravě (scéna a kostýmy
Mark Bailey, světelný design Paul Pyant). Ruskou vesnickou scenérii možná vnímanou zpočátku poněkud s rozpaky vyvažuje skvostný obraz zimního království a všech jeho obyvatel v čele s panovnicí. Třpytivé rampouchy, ledové útesy, zamrzlé jezero a barokně laděný trůn, oslnivá běloba, šeď nebo průzračné odstíny modře a zeleně barví krajinu a oděvy. Oslňující blesky do auditoria vrhají šperky, koruna a šaty Sněhové královny pošité více než 30 tisíci kaménky českého křišťálu. Ale i její služebnictvo vzbuzuje pozornost svým vzhledem – skotačivé polární lišky, mohutní a hroziví „body gardi“ a vozatajové královny – polární vlci. K působivým efektům vycházejícím z ledové říše přináleží i ohromná tvář královny rozhlížející se po lidském světě promítaná na transparentní oponu, sněžení nebo záplava ledové tříště snášející se z nebes. Severský kolorit dotváří roztomilý los a postava laponské šamanky.
Do krajiny rozepjaté odněkud z ruských stepí po polární kruh se zatoulává jižní téma v podobě cikánské tlupy, která sem doputovala skrze různé romantickými balety a Corder se s ní mohl velmi dobře seznámit třeba v Ashtonových Dvou holoubcích.
Tato na první pohled snad až příliš barvitá mozaika vytváří díky dobře strukturovanému příběhu logický a kompaktní celek. Libreto nečiní žádné závažné odchylky od osy klasické pohádky a pokud je něco trochu jinak, má to své opodstatnění – např. zápletka s cikánskou dívkou.
Corder rozčlenil balet do tří aktů a do všech tří „umístil“ krásné duety hlavních hrdinů Gerdy a Kaje. S Prokofjevovu hudbou pracuje vynalézavě a efektně. Dvě třetiny jsou skutečně z Kamenného kvítku, mimoto jsou v hudebním aranžmá Juliana Philipse zapracovány části Prokofjevovy Páté symfonie a úryvky z jeho oper Vojna mír a Zásnuby v klášteře. S tímto hudebním materiálem souzní v technice příliš „nezatížená„ ale vizuálně atraktivní choreografie a vzájemný soulad podporuje srozumitelnost tanečního vyprávění.

Pro Gerdu a Kaje jsou příznačné radost a hravost, „nedisciplinované“ škádlení, vyjádřené čistým, střízlivým až minimalistickým pohybovým tvaroslovím, v lyrických partiích se základem v arabeskách, jednoduchých obratech a poskocích. Gerda a Kaj v prvním obsazení - Magdaléna Matějková a Ondřej Vinklát- jsou vážnější a důstojnější, zatímco Andrea Kramešová a Matěj Šust ve druhém obsazení s větší přirozeností vyjadřují vztahy „teens“.
Dramatické a chladné tóny ohlašují vpády a autoritativní vystupování Sněhové královny. Rozkazovačná gesta, paže se ohýbají jen v ostrých úhlech, mohutné zvedačky a cesty vzduchem nad hlavami vlků, ale i složité variace a piruety v rafinovaném pohrávání si se svým vězněm. První královna - Alina Nanu - obzvlášť zdůrazňuje své výjimečné postavení a panovačnost, druhá královna - Nikola Márová - je vládkyní rovněž přísnou ale jaksi více „mateřskou“, ženskou.
Osvěžující jsou sborové scény a dovádění venkovské mládeže inspirované ruským folklorem včetně svižného a melodického mužského tance Kaje a jeho dvou kamarádů při sáňkování. V zimním království obstarávají sborový tanec skřítci, například valčík při slavnosti, kdy se celá čeleď proměnila v rokokové dámy a kavalíry. Tanečními partnery hlavních hrdinů jsou i příslušníci animálního světa. Gerdu doprovází na sever pohádkový los, který s ní laškuje ale nechce se nechat pohladit. Kaje v jeho trudnomyslnosti rozptyluje tanec se dvěma liškami a královna se předvede ve velkolepém pas de trois se svými služebníky vlky. Také rostliny mají slovo - „fauni“ – duchové dvou růží, kteří způsobí snové setkání Gerdy a Kaje.

Poklidnou náladu ruského venkova rozruší nejen závistivá sněhová královna ale také příchod cikánů se záplavou výrazných barev a rytmů.. Temperamentní ženy tančí s vervou až kolem nich poletují černočervené sukně, muži posilněni alkoholem ukazují svou kondici ve skocích, přemetech ale i bitkách. Jejich spíše zdobná než konzistentní přítomnost však zabírá v téměř tříhodinovém představení zbytečně velký prostor...
Příběh je zarámován doslovně i symbolicky roztříštěným zrcadlem. Jeho střepiny v několika řadách lemují po celou dobu scénu., zrcadlo nastoluje dramatickou zápletku, když jeho střepy uvíznou v Kájově oku a srdci a „restaurace“ zrcadla završuje děj. Díky strastiplnému putování Gerdy a slzám lásky jsou záludné ledové krystaly z Kájových útrob vyplaveny a mohou být vráceny na své místo. Tak byla splněna podmínka svobody a královna a její říše odsouzeny k zániku.
Sněhová královna splnila očekávání a zprostředkovala nám zimní atmosféru v plné síle, avšak její působení mohlo mít účinek dvojznačný, chladivý i hřejivý. Někdo mohl z Corderova transkulturního tažení Evropou ztuhnout údivem a někoho mohlo nažhavit k výtkám. Přesunu dění z dánského maloměsta do vísky pod Uralem, který je v Anglii snad vnímán jako exotický a malebný, hrozí totiž u nás nebezpečí, že bude vzbuzovat konotace ne zcela pozitivní. Podíváme-li se ale na věc bez předsudků a uznáme-li právo autora na uměleckou licenci, převáží uznání a obdiv k profesionální práci, kterou se anglické divadelní prostředí nezávisle na žánru vyznačuje. „Sněhová královna“ spíše než originálním uměleckým počinem je velkým divadlem, velkou „show“ pro děti i dospělé se všemi patřičnými diváckými kvalitami. A není snad právě tím, co se do baletního repertoáru Národní divadla nyní velmi hodí více než různé modernizace a aktualizační experimenty?


www.narodni-divadlo.cz

21.3.2016 09:03:13 Helena Kozlová | rubrika - Recenze