Scéna.cz 

Emmanuel Villaume: S PKF - Prague Philharmonia jsem prožil rok plný radosti a spokojenosti…

V září 2015 nastoupil maestro Emmanuel Villaume do funkce hudebního ředitele a šéfdirigenta PKF – Prague Philharmonia. S tímto tělesem nahrával s Annou Netrebko pro Deutsche Grammophon, spolupráce na CD s Bryanem Hymelem pro Warner Classics a speciální silvestrovské gala v Royal Opera House Muscat.

Mezi jeho poslední projekty s PKF patří závěrečný koncert v červnu letošního roku, na kterém zazněl Lobgesang Felixe Mendelssohna Bartholdyho a další. S maestrem Villaume jsme měli možnost bilancovat jeho první sezónu u tohoto prestižního tělesa. Došlo i na otázku, jak mistr vnímá současnou nemelodickou hudbu, několik otázek směřovalo k závěrečnému koncertu…

Jak byste charakterizoval svoji první sezónu s PKF – Prague Philharmonia?
Byl to rok plný radosti, spokojenosti pro nás všechny. Určitě se naplnily naděje všech zúčastněných. Dříve, než jsem se stal hudebním ředitelem PKF – Prague Philharmonia, jsem byl vždy nadšen výkonem orchestru, jeho flexibilitou orchestru, nasazením a láskou k hraní. A to je to, co s nimi teď pravidelně prožívám. Myslím, že to překonalo moje očekávání nejenom z uměleckého, ale i z osobního hlediska. Myslím si, že toto nadšení bylo také vnímáno publikem. Návštěvnost koncertů je velmi vysoká. Pro příští sezónu máme řadu nových zájemců o práci v orchestru, dokonce se jejich počet zdvojnásobil. To považuji za dobré znamení, že jsme na správné cestě. V minulé sezóně jsme z hráčů sestavili několik týmů, abychom se vyhnuli stereotypům, a myslím, že se nám to povedlo. Na další sezónu jsme dobře připraveni.

Mohl byste srovnat svoji práci v Bratislavě a v Praze?
V Bratislavě jsem strávil sedm let, líbilo se mi tam pracovat, což ve mně zanechává velice příjemné vzpomínky. Největší rozdíl mezi Prahou a Bratislavou je ve velikosti orchestru, Bratislava má stálý sbor, který je úžasný. V Praze je orchestr sestaven ze sólistů, virtuózů, a to je přesně to, co jsem v této etapě své kariéry hledal. Podařilo se mi objevit těleso, které chce více nahrávat a jezdit na turné, nejenom koncertovat na domácí scéně. To mi PKF - Prague Philharmonia poskytla. Oba orchestry, jak v Bratislavě, tak v Praze, byly plně oddány hudbě, nicméně v Praze pozoruji určitý sklon ke komorní hudbě, a to je element, který mě těší. Oživilo to můj přístup jako dirigenta i jako uměleckého šéfa. Myslím si, že post uměleckého ředitele by se měl pravidelně obměňovat, zatímco vedení by mělo být stabilní. Důvodem je snaha vyhnout se rutině a naopak je důležité mít neustále nové podněty. To se teď děje právě nám, prožíváme krásné tvořivé období, máme spoustu nových projektů. Daří se mi růst po umělecké stránce a myslím, že zakotvení v PKF - Prague Philharmonia je nádherná synergie a je přínosem pro obě strany v současné etapě našeho uměleckého vývoje.

Pojďme k Vašemu závěrečnému koncertu v této sezóně. Hrál jste někdy Mendelssohnův Lobgesang?
Ne, nikdy. Nicméně s PKF - Prague Philharmonia bych mohl rozšířit náš repertoár. Můžu dělat věci, které se běžně nehrají.

Prozradíte, kdo se podílel na rozhodnutí, že se bude hrát Mendelssohn?
I když program podepisuji, nerozhoduji sám. Konzultuji ho s Martinem Cikánkem (vedoucí koncertního oddělení – pozn. red.), s ředitelem Radimem Otépkou a se zástupci orchestru. Rozhodnutí je velmi demokratické a Mendelssohnův Lobgesang je dílem, které chtěl orchestr hrát již řadu let. Nikdy jsem jej nehrál, tak jsem si řekl, proč ne? Je to nakonec skvělá výzva. Co se bude hrát, je vždy výsledkem kombinace kalkulace a řízeného programování, ale je potřeba nechat prostor pro spontánní rozhodnutí. Mendelssohn se výborně hodí pro PKF - Prague Philharmonia, chceme pravidelně spolupracovat se sborem, a to Lobgesang splňuje.

Pracoval jste již dříve se sólisty koncertu?
Paul Groves je vynikající a charizmatický zpěvák, se kterým se potkávám již mnoho let. Pracovali jsme na mnoha projektech například v Los Angeles. Paul má rozsáhlý repertoár. Má schopnost ztvárnit rozmanité postavy a zároveň je mimořádně osobitý. Je to intelektuální zpěvák, koncertní i operní a velmi se hodí i na Mendelssohna.
Se Sumi Jo jsem mimo jiné spolupracoval v Paříži a ve Washingtonu v Olympii. Pěvecká lehkost a zároveň hluboká muzikálnost jsou jí vlastní.
Virginie Verrez je mladá francouzská sopranistka, která je v programu MET pro mladé začínající zpěváky. Má za sebou první rok. Také před dvěma měsíci vyhrála pěveckou soutěž v Dallas Opera. Je to velice slibná zpěvačka. Pracoval jsem se všemi sólisty a moc se těším na spolupráci s Pražským filharmonickým sborem.

Máte nějaké oblíbené skladatele nebo interprety?
Snažím se o rovnováhu mezi operním a koncertním účinkováním. Operní dirigent musí být flexibilní a reagovat na momentální situaci. Musí umět zaujmout posluchače a provést je příběhem až do konce. Tyto vlastnosti nezískáte jako dirigent symfonických děl nebo jsou přirozeně mnohem méně rozvinuty. Pro symfonického dirigenta je nezbytná absolutní kontrola nad tempem a souzněním orchestru. Musí porozumět emočnímu podtextu skladby a taky abstraktní a intelektuální stavbě hudebního díla. Znalost specifik koncertního provedení obohacuje operní provedení a naopak. Cit pro drama, vypravěčskou flexibilitu, pro doprovod sólistů, to vše je důležitým příspěvkem pro symfonické provedení. Proto jsem se snažil příliš se neuzavírat. Na začátku kariéry jsem nehrál často francouzskou hudbu, protože jsem nechtěl být označován jako „francouzský dirigent“. Postupem času jsem francouzské skladatele hrál stále častěji a dnes by to byl Berlioz, Debussy nebo Ravel, jejichž díla bych si vybral pro „svůj“ koncert. Nejvíc spřízněn jsem ale určitě s Mozartem.

Hrál jste díla Janáčkova nebo Martinů?
Janáčka miluji, dělal jsem několikrát jeho Sinfoniettu, rovněž Jenůfu. Každý muzikant, který má rád divadlo, jej musí milovat. Díla Bohuslava Martinů jsem měl v repertoáru v minulé sezóně a připravujeme některá i pro nastávající sezónu. Jeho hudba je velice zajímavá.

Jaký je váš vztah k hudbě 20. století?
Dirigoval jsem mnoho děl, mezi jinými celou tvorbu Stravinského, hodně děl Bartókových, Messiaenových, Carterových. Také díla autorů různých moderních směrů a škol – dodekafonie, art rock, neoromantismus, hudba všedního dne… Jsem velice otevřený k současné hudbě.

Jak vnímáte současnou „nemelodickou“ hudbu?
Myslím, že dochází často k neporozumění autorovu záměru. Není možné Matthiase Pintschera hrát stejně jako Beethovena. K nepochopení díla dochází nejenom u obecenstva, ale i u interpretů. Mám rád výzvy, které tato díla nabízejí. Skladba nemusí mít melodii, může být atonální, o to víc zaujme barevně, svojí polaritou napětí a uvolnění. Tuto polaritu napětí a uvolnění má v sobě každá kvalitní hudba. To je taky důvod, proč nevyhledávám minimalistickou hudbu. Nevyhýbám se ani muzikálům, jazzu, hrál jsem s Ornettem Colemanem. Nehraju tyto žánry každý rok, ale jsem rád za tuto zkušenost.

Emmanuel Villaume – oficiální životopis ZDE