Šárka Hrbáčková: Azucena nedokáže žít s vědomím hrozné křivdy…
autor: Z webu
zvětšit obrázekDrama osudné záměny identity a spalujících vášní zasazené do Španělska je doslova plné těch největších operních hitů. Operu Trubadúr uvádí soubor opery Jihočeského divadla v hudebním nastudování Maria De Rose a v režii Tomáše Studeného zazní v italském originále v mezinárodním pěveckém obsazení na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově. Roli cikánky Azuceny ztvární Šárka Hrbáčková, která je s Českými Budějovicemi spjatá od dob studií. V její operní kariéře vystupuje jako Azucéna po několikáté, zeptali jsme se, nakolik je náročné se sblížit s různými nastudováními. Došlo i na prázdninové zpívání…
Pradědeček byl houslita, děda hrál na varhany, tatínek amatérsky na bicí, takže to tak nějak vyšlo z rodiny. Že budu zpívat, ale rozhodla paní učitelka v tehdejší vlašimské Lidušce v přípravném ročníku. Povinně jsem musela chodit i na klavír, ale zpěv mě jednoznačně pohltil. Navštěvovala jsem i několik dětských a studentských pěveckých sborů.
Na konzervatoř jsem se chtěla přihlásit hned ze základní školy, ale rodiče měli ten pocit, že to není „žádná pořádná škola“ :-), takže jsem putovala na Obchodní akademii ve Vlašimi, pak na Vyšší ekonomickou školu do Tábora, kde jsem ve volném čase dokončovala 2. cyklus v ZUŠ. Tam jsem potkala Ludmilu Peřinovou, která vyučovala v té době na konzervatoři i Jihočeské univerzitě a Budějovice mi doporučila. Zkusila jsem přijímačky a vyšlo to. Řízení osudu :-)
Rozhodně ano. Já byla v prvním ročníku o dost starší než někteří spolužáci, takže jsem si hodiny spojené s hudebními předměty velice užívala. Dodnes vzpomínám na dějiny hudby pana docenta Křížka, na němčinu s paní Markovou, korepetice s Janou Mazancovou a další. Připadalo mi, že jsem spíš na návštěvě u zkušenějších přátel než ve vztahu učitel versus student. Jako v rodině to pak bylo v pěvecké třídě Dagmar Volfové. Kromě zpěvu jsme s paní profesorkou řešili úplně všechno :-) Na konci školního roku jsme se vždy sešli u Volfů na zahrádce, probrali úspěchy, neúspěchy, osobní život. Většinu z nás, přivedla k divadlu právě Dáša už během studií, což byla, alespoň pro mě, ta nejlepší škola. Coby externistka ve sboru jsem mohla nasávat tu atmosféru zkoušek, pozorovat jak se líčí a nasazují paruky, sledovat jak ti opravdový profesionálové pracují, obdivovat je, dostávat první sólové příležitosti... Nádhera!
:-) :-) :-) Tak v té době hodně vítězila zábava všeho druhu, od divadla po hospůdky. Byli jsme úžasná parta napříč všemi ročníky. Seznámila jsem se tu se svým mužem a studia považuji za jedno z nejkrásnějších období mého života. Do Budějovic se pořád vracíme jako domů. A dnes už si užíváme i to kolo :-)
V Budějovicích jsem dostala příležitosti zazpívat si role ve Verdiho operách navíc ve spolupráci s Mariem de Rose, který má Verdiho hudbu dokonale v krvi a z nás všech doslova lisuje jednotlivé hudební fráze plné emocí. Zpočátku mi říkal „Zpíváš krásně, ale to nestačí, musíš hlasem hrát.“ :-). Začínala jsem od nejmenších postav jako Giovanna v Rigolettovi a došla přes Maddalenu ve stejné opeře a Amneris v Aidě až k Azuceně. V repertoáru mám i Fenenu v Nabuccu, Meg Page ve Falstaffovi, takže jednoznačně krásné role, složité a rozličné charaktery, podmanivá hudba vycházející z italského belcanta, hlasový vývoj. Verdiho postavy jsou plné vášní, dramatických i lyrických poloh, které mi vyhovují jak pěvecky tak herecky.
Azucena je rozhodně hybnou dramatickou postavou více než čímkoliv jiným. Je rozpolcená ve vztahu k synovi, který vlastně není jejím synem, ale především nedokáže normálně žít s vědomím hrozné křivdy, která se stala její matce a kterou chce téměř za každou cenu pomstít. Vše nakonec vede ke strašlivému konci, který si zřejmě sama ani nedovedla představit.
Přesněji ve dvou. A složité to z mého pohledu není. Záleží na jaké pojetí narazíte, a já myslím, jsem celkem flexibilní. Nejsem úplně ukotvená v představě, že tak si to skladatel přál a už nikdy nebudeme Trubadúra hrát jinak, ale ani v tom, že se musí za každou cenu aktualizovat. Ale pokud režie nejde vyloženě proti textu, nýbrž po logice věci, přesvědčí mě natolik, že já pak dokážu přesvědčit diváky, jsem schopná přijmout téměř cokoliv. Zatím mám štěstí a nenarazila jsem na to, že by mi režie byla vyložené proti srsti. První Azucenu jsem zpívala před deseti lety v angažmá ve Slezském divadle. Ta role tehdy přišla příliš brzy, ale v pevném angažmá člověk nemá moc na výběr. Musela jsem se s ní nějak popasovat především pěvecky, zpívat svým hlasem tak abych si neublížila. Režii v Opavě dělala Jana Andělová – Pletichová úplně klasicky, bez přenášení příběhu do jiného období, v historických kostýmech. Tehdy jsem za to byla ráda, protože příběh Trubadúra je sám o sobě dost složitý a když něco děláte poprvé, potřebujete tomu naprosto porozumnět. Jen tak je možné věrohodně příběh přenést na diváka. Nicméně režii Tomáše Studeného už jsem si mnohem víc užila a mohla víc postavu spoluvytvářet.
Pokud dobře počítám tak osmá.
Ano. Otáčivé hlediště má kouzlo, jaké nikde jinde člověk nezažije. Je tu všechno, nádherný park, vzrostlé stromy, zámeček Bellárie. Nejsme omezeni prostorem, nemusíme vymýšlet iluze, kulisy abychom evokovali přírodu. Naprosto se ztotožňuji se sloganem Jihočeského divadla, že Otáčivé hlediště je divadlo s nejvyšším stropem na světě. Když Rusalka zpívá o měsíčku, není třeba ho vytvářet divadelním světlem, protože ten skutečný tam prostě je :-)
Řekla bych, že je to velmi moderní divadlo. Důležitou složkou představení je sbor, který provází příběh od začátku do konce, vlastně antický chór v moderním hávu. Obdivuji kolegy ve sboru, protože nemají během představení ani pár minut odpočinku, jsou neustále na jevišti.
Období ve kterém hrajeme není nijak přesně vymezené, přesto v kostýmech náznaky doby poznáte. Hrajeme téměř – a snad teď neurazím činoherce – činoherně. Tomáš Studený každou situaci rozehrával na základě textu, dlouho jsme přemýšleli nad každou scénou, proč naše postavy jednají tak jak jednají, jaké mají mezi sebou vztahy. Zkoušeli jsme vše prožít, představit si jak bychom v podobné situaci jednali my sami. Mám tam scénu, kdy si Tomáš přál, aby se Azucena v jednom momentě pokusila vše vyřešit sebevraždou... Je to z pohledu diváka krátký okamžik, ale pro mě to bylo při zkouškách hrozně silné. Podobně v momentě, kdy vzpomíná na to jak ve vytržení smyslů zabila své dítě... Z osobního hlediska oceňuji Tomášův přístup k nám zpěvákům jako k partnerům, spolutvůrcům celé inscenace. Na zkoušky přicházím připravená, s určitou představou o postavě a snažím se ji režisérovi vždy nabídnout, nebo o ní alespoň diskutovat. Jsem přesvědčená, že jedině tak je pak celý příběh věrohodný pro nás a pro diváky.
Na začátku zkušebního procesu v květnu nás trochu potrápila zima, občas i zapršelo. Červenec už je k nám vlídnější a doufám, že hezké počasí vydrží i při představeních. S kolegy si zkoušky užíváme, jsme v přírodě, kde vládne uvolněná prázdninová atmosféra. Prostor pod hledištěm u bufetu je jako jedna velká divadelní šatna :-)
Neopakovatelné zážitky, které nic jiného nenahradí. Setkávání s milými lidmi. Natěšené publikum si čím dál častěji vybírá letní produkce. V oblibě jsou různé hudební festivaly, koncerty, výstavy a podobně. Lidé rádi cestují za námi a my pro ně zase rádi hrajeme. Myslím, že se těšíme všichni, vy v hledišti i my na jevišti :-)
Časopis 19 - rubriky
Časopis 19 - sekce
DIVADLO
Patrik Lančarič: Zlín už ke mně přirostl
Setkání s Patrikem Lančaričem, uměleckým šéfem činohry Městského divadla Zlín, nebylo náhodné. Portál Scena.cz celý článek
HUDBA
Iveta Bartošová - Ve jménu lásky
Zpěvačka Iveta Bartošová patřila k nejoblíbenějším českým popovým zpěvačkám konce 20. a začátku 21. století. Z celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Filmové tipy 19. týden
Želary
Anna Geislerová ve strhujícím příběhu, který uvádíme u příležitosti výročí květnových dnů, konce 2. celý článek