Scéna.cz 

Zaostřeno na České trio

Naše země vždycky oplývala komorními soubory, díky tomu však máme určitý problém: situace se v této oblasti dosti rychle mění a není jednoduché si udělat kvalifikovaný přehled. Tento článek má podrobněji sledovat jeden z našich předních ansámblů a přispět tak k větší zasvěcenosti.

Současné České trio hraje od roku 1999 ve složení Dana Vlachová (housle), Milan Langer (klavír), Miroslav Petráš (violoncello). Tomuto složení předcházela dlouhá historie datující svůj počátek již v roce 1897, kdy pod stejným názvem vystupoval Vilém Kurz, Bohuslav Lhotský a Bedřich Váška. Do dneška si předalo štafetu postupně 18 sestav. Výjimečně se objevila varianta názvu jako například Smetanovo trio (1934--1939) nebo Ars trio (1982--1992), ale kontinuitu udržovaly hlavní osobnosti. Osobně pamatuji slavnou etapu po roce 1945, kdy soubor tvořili Josef Páleníček, Alexandr Plocek a Miloš Sádlo. Od roku 1956 pak Sádla vystřídal jedinečný Saša Večtomov (setrval až do svého úmrtí v roce 1989, tedy 33 let). Páleníček, Plocek, Sádlo byli po válce v nejlepší formě a přinášeli do českého koncertního života prvořadé hodnoty. Nejdéle byl členem tria Josef Páleníček, plných 55 let (1934--1989).

Dana Vlachová k tomu říká:„Osobnost tohoto umělce čeká ještě na uvážlivé a objektivní zhodnocení, protože například jeho podíl na renesanci díla Leoše Janáčka a na prosazování tvorby Bohuslava Martinů byl velice podstatný. Byly by ještě další aspekty, které by žádaly klidnou úvahu nad rolí tohoto klavíristy, skladatele a organizátora v českém koncertním životě“.

Z historického hlediska je tu ještě další důležitý moment. Od roku 1982 přebrala houslový part v triu Dana Vlachová - tehdy Páleníčková. Její otec byl dalším významným zjevem českého koncertního života: primárius a zakladatel Vlachova kvarteta, zakladatel a vůdčí osobnost obrozeného Českého komorního orchestru, pedagog v Praze i na mnoha mezinárodních kurzech, dirigent který spolutvořil kvalitu Východočeského komorního orchestru v Pardubicích (spolu s L. Peškem) a vystupoval s předními tělesy jako s Českou filharmonií, Pražským komorním orchestrem atd..
Dana Vlachová vzpomíná: „Měl velkou úctu ke každému dílu, byl nadšeným muzikantem, ale současně vyžadoval dokonalé řemeslo. Sledoval například správné prstoklady, které ovlivňovaly i barvu zvuku, žádal hru ze struny, nádech před nástupem, neměl rád velké, bezobsažné vibrato. Netroufám si ovšem tvrdit, že jdu přesně ve šlépějích svého otce. Nikdo nemůžeme jen napodobovat, odkaz se musí rozvíjet dál.“ Stejně se vyjádřil i Miroslav Petráš: „Velice jsem si vážil hry Saši Večtomova, ale nemohu hrát jako on, každý musíme být svůj.“

Změny v komorních souborech, většinou důsledek přirozeného vývoje, nejsou ovšem námětem tohoto článku. Sledujme dnešní České trio.
Milan Langr uvádí: „České trio zkouší v průměru dvakrát týdně, při přípravě nového programu častěji. V tomto čase proběhne mnoho diskusí, někdy velice zásadních, podání díla zraje postupně, mnohdy je nutný i kompromis mezi rozdílnými názory. Toto tříbení nekončí prvním zazněním skladby na koncertním pódiu, soubor nekonzervuje jen jedno podání, každé nové uvedení přináší další inspirace. Vytváříme si svůj vlastní názor. Já například neposlouchám před studiem nahrávky, hledám svou vlastní cestu a společně i všichni ostatní.“

Sestava klavírního tria je zvukově náročná, není tu taková sourodost zvuku jako u smyčcového kvarteta. Klavír má odlišný výrazový kód, což klade nároky i na kvalitu dalších dvou nástrojů. Dana Vlachová hraje na opus Kašpara Strnada z roku 1797, Miroslav Petráš má k dispozici Jacoba Steinera z roku 1740 anebo J. B. Dvořáka z roku 1850, který se zvukově výborně prosazuje. Volbu přizpůsobuje typu skladby. Klavírista je pochopitelně limitován nástrojem, který je k dispozici v koncertní síni.
České trio hraje všechen obvyklý repertoár pro své obsazení. Klene se od klasicismu (Haydn, Mozart, Beethoven), přes velká díla romantická (Mendelssohn-Bartholdy, Čajkovskij, Dvořák, Smetana) až k tvorbě soudobé. S velkým úspěchem hrálo v Nagoji v Japonsku Klavírní trio op. 39 Viktora Kalabise, pro jeden z dalších zahraničních zájezdů (do Belgie) studuje trio Luboše Sluky. Pochopitelně požadavky pořadatelů koncertů jsou značně určující, ale daří se nabízet českou tvorbu anebo i tak náročná (rozsáhlá) díla jako je Čajkovského Klavírní trio op. 50, které trvá více než tři čtvrtě hodiny. Velkým potěšením byl koncert pro japonskou televizi NHK v městě Gifu, kde zazněly Dvořákovy Dumky a právě Čajkovskij. NHK zařadila České trio do svého nabídkového katalogu (dostává ho 3.000 pořadatelů) a zve soubor pro rok 2005. V Japonsku se daří prosazovat i dílo Bohuslava Martinů.
Japonsko je tradičně zemí přijímající s nadšením českou hudbu a naše soubory, České trio tam hostovalo již několikanásobně (v roce 2003 dvakrát), největším zážitkem byl koncert v říjnu 2003 v Tokijské Suntory Hall, v sále s dokonalou akustikou. Hostí nejprominentnější tělesa. Častá jsou vystoupení v Belgii, vnímavé publikum nabídly Vídeň, Linec, Kodaň, turecký Istanbul. V USA mělo trio turné již dvakrát a znovu je zváno pro sezónu 2005--6. Pochopitelně, že často koncertuje i v České republice, v cyklech Českého spolku pro komorní hudbu, na Pražském jaru či v nejlepších koncertních cyklech, jaké najdeme v Chrudimi, Náchodě nebo v proslulém Uničově. Je sympatické, že umělci se nevyhýbají ani koncertům pro školy, které doplňují průvodním slovem Milana Langra.

České trio se věnuje i studiovému nahrávání. Z poslední doby uveďme dva kompaktní disky, realizované pro firmu ArcoDiva, na nichž najdeme Smetanovo Trio g moll a Dvořákovy Dumky, a již zmíněné Čajkovského trio spolu s Triem d moll F. Mendelssohna-Bartholdyho.
Se smutkem sleduje soubor omezování hudebních pořadů v televizi, mizí tak povědomí náročnějšího hudebního žánru. K tomu říká Miroslav Petráš: „V cizině televize vážnou hudbu značně podporuje, stát trvale dotuje koncerty. V naší zemi roste vůči vážné hudbě značná lhostejnost. Jedním z problémů je také chybějící kritika, takřka nesleduje běžný koncertní provoz. Dva hudební časopisy (měsíčníky) nemohou obsáhnout celek hudebního dění“.
Dana Vlachová vzpomíná: „Dříve tatínek po koncertě mohl číst kritiku v Lidové demokracii od V. Bora, ve Svobodném slově od dr. Šolína, v Práci od dr. Kříže a v Rudém právu od I. Jirko, potom po odstupu času ještě v Hudebních rozhledech. A to vše na jeden jediný koncert. Pokud se dnes kritika v denním tisku vůbec objeví, je spíše popisem večera než kritikou, velmi často se zabývá hlavně skladbami a k interpretaci se vyjádří jednou holou větou. Kritika je vždy věc subjektivní, osobní názor a proto pluralita názorů otištěných v různých časopisech byla tříbením vkusu posluchačů. To dnes zcela chybí.“

Členové Českého tria mají mnoho dalších aktivit: Dana Vlachová a Milan Langer učí na konzervatoři, Miroslav Petráš současně i na AMU a ještě účinkuje v Klavírním kvartetu B. Martinů. Všichni se věnují pedagogické činnosti i soukromě, na základě úspěchů při zahraničních koncertech jsou vyhledáváni mnoha cizími studenty ať už na pravidelné hodiny anebo spolupracují na mistrovských kurzech. Účinkují společně v trojkoncertech (Beethoven, Voříšek aj.) s našimi předními orchestry. Milan Langer bývá komorním partnerem i některým dalším sólistům. Danu Vlachovou můžeme někdy vidět také u pultu Českého komorního orchestru. Jistě je obtížné všechny povinnosti dobře koordinovat, ale zatím se to všem daří.
„Nejpodstatnější však je vnitřní atmosféra souboru“ říká ve shodě s ostatními členy tria Dana Vlachová: „Hrajeme vždycky s velkou radostí a naplno, řekla bych, vášnivě. Proto se například rádi pohybujeme v oblasti romantické hudby. Jsme ovšem v letech, kdy nám nestačí jen nadšeně muzicírovat, ale chceme vyjádřit i filozofickou hloubku prožitků, které život přináší. Doufám, že radost z hudby z nás vyzařuje tak silně, že to publikum pozná.“
Z odpovědí vyplývá dosti jasně, jaký interpretační styl České trio volí. Ale za stejně důležitou devizu považuji tu nevídanou radost z hudby, přímo nakažlivé potěšení z možnosti společně muzicírovat. Ve světě, který dnes tak důmyslně vytváří konflikty, spory a hýří hysterií i krutostí, je osobní postoj a pracovní duch Českého tria doslova oázou. Kéž vydrží.