Scéna.cz 

Hudební rozhledy 12/20

V posledních letech jsme si už tak trochu zvykli, že upozorní-li na sebe naši operní pěvci na světových jevištích, bývá to většinou v českém repertoáru nebo v dílech autorů 20. století. Prosadit se v divácky patrně nejpřitažlivějších belcantových a romantických rolích italské a francouzské provenience je totiž přece jen o dost obtížnější úkol. Při vědomí obrovské konkurence, které musí naši adepti na celosvětovou slávu čelit, ostatně ani není divu... Jak už bylo ale řečeno výše, výjimky existují a jednou z nich je i mladá česká sopranistka Zuzana Marková. Ačkoliv vyrůstala v pražském hudebním prostředí a v Praze také získala důležité základy svého hudebního vzdělání, v českých operních divadlech na ni dnes už nenarazíme. Zato jí v době před koronavirovou epidemií mohlo slyšet publikum v italském Janově jako Lucii z Lammermooru, diváci ve Florencii, Atlantě nebo Paříži jako Violettu v Traviatě nebo plný sál Doroty Chandler Pavilion v Los Angeles jako Paminu v Kouzelné flétně…

Italská belcantová klasika v jednom z nejvýznamnějších operních domů světa – a s umělci z České a Slovenské republiky…
Také vám to zní stěží uvěřitelně? S čerstvým osvědčením o negativním testu na covid a se vstupenkou si to však Robert Rytina jel osobně do Vídně ověřit A co že bylo oním lákadlem? Ve Vídeňské státní opeře se dne 13. 10. 2020 konalo první představení ze série repríz pět let staré inscenace Donizettiho Dona Pasquala. To by nebylo samo o sobě ničím tak převratným, kdyby se zde nepředstavila – na této scéně vůbec poprvé – nová sólistka divadla, slovenská sopranistka Slávka Zámečníková v roli Noriny. Jako Ernesto byl ohlášen tenorista Dmitry Korchak, coby titulní hrdina basista Erwin Schrott a v úloze doktora Malatesty se měl objevit baryton Boris Pinkasovich. Poslední dva jmenovaní ale nakonec z různých důvodů do produkce nenastoupili, a tak je krátce před začátkem zkoušek nahradili basista Nicola Alaimo a náš basbarytonista Adam Plachetka…

Když mu bylo v červenci roku 2017 devadesát let, slavil toto jubileum na koncertech po celém světě: se svým někdejším lipským Gewandhausorchestrem, kde působil jako šéf, tehdy během podzimního turné absolvoval celkem sedmnáct koncertů. V obdivuhodné fyzické a psychické kondici velkého umělce není však ani stopa touhy po „věčném mládí“. Naopak. Blomstedt žije v souladu s konečností. To je jeho víra, která ho vyrovnává s minulostí a nechává přijímat současnost. Herbert Blomstedt, syn adventistického pastora, přijímá s vděčností život, jaký je – teď a tady. Důležité je podle něho vědomí, „že jsme malí a nad námi je něco většího a absolutního. Někdo tomu říká Bůh, jiní věří na ‚něco‘… Muzikanti to nazývají možná ještě jinak – je to něco ideálního, absolutního, co člověk cítí, přestože pro to nemá žádné jméno“. Tento noblesní a šarmantní dirigent, sběratel knih a partitur, kterých má přes třicet tisíc, k sobě táhne posluchače jako magnet…

Česká opera 20. století měla štěstí na celou plejádu vynikajících dirigentů; připomeňme jen Otakara Ostrčila, Václava Talicha, Zdeňka Chalabalu, Františka Jílka, Václava Kašlíka, Jaroslava Krombholce, Zdeňka Košlera, Václava Neumanna nebo Jiřího Bělohlávka. Na počátku této řady však stojí jméno, které je leskem těch následujících a odstupem času neprávem zastíněno. A přece právě ono jako první pozvedlo českou operní kulturu na evropskou úroveň a otevřelo jí dveře do 20. století. Jméno této osobnosti je Karel Kovařovic, s nímž je v prvních dvou desetiletích minulého století neodlučitelně spjato především pražské Národní divadlo. Byl tu šéfem opery, zároveň jejím dramaturgem a dirigentem. Kromě klasického repertoáru uvedl na scénu řadu soudobých operních novinek, domácích i světových, a vychoval celou generaci významných pěvců. Kovařovicova cesta do šéfovského kabinetu a k dirigentskému pultu naší první scény však nebyla přímočará…

Hudební rozhledy 12/20