Scéna.cz 

Dva ruské tituly v Komische Oper

Podzimní premiéra Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu v berlínské Komische Oper byla podle německé kritiky pro kontroverzního režiséra Hanse Neuenfelse, který svými inscenacemi obvykle značně pobuřuje, dosti nezvyklou událostí: žádný skandál, žádné bučení. Ale ono není divu: Neuenfels totiž tentokrát vytvořil inscenaci vskutku nikterak zásadně provokativní – ovšem zároveň také bohužel nikterak zásadně vzrušující.
Neuenfels se vyjadřuje vizuálními symboly – jeho inscenace má býti (podle slov dramaturgyně) význačná, protože není na rozdíl od jiných interpretací této opery přízemně realistická. Měla by vidět Radokovu pražskou inscenaci! Proti ní jsou Neuenfelsovy obrazy poněkud chtěné a především velmi málo emotivní. Příběh Kateřiny, která zabije tchána Borise, spolu s milencem Sergejem poté manžela Zinovije a na Sibiři s sebou do hlubiny strhne Sergejovu novou milenku, umístil Neuenfels do časově i místně neutrálního obdélníkového prostoru, ze tří stran vymezeného řadami dveří.

V úvodu jevišti příznačně dominuje manželská postel. Káťa je sexuálně výbojná, smyslná žena: dráždivě se vlní před Borisem a sexuálně ovládne i popa, aby zapomněl, že ji umírající Boris označil za vražednici. Káťa se od počátku vyděluje z masy, jejíž nudnou uniformitu demonstrují šedé obleky připomínající vězeňské mundúry. Lidé jsou v nich navíc sešněrovaní provazy – tedy nesvobodní, utlačení. Je to jedna a táž masa od začátku do konce, ať jde o Borisovy zaměstnance, svatebčany (pro tuto příležitost si dámy jen přetáhnou sukně a pánové košile a saka) či vězně na Sibiři. Kateřina jako předzvěst dalších událostí na začátku zoufale, vztekle rozerve provazy a osvobodí volné šedé šaty, po vraždě tchána Borise pak demonstrativně oblékne elegantní růžový kostýmek. Na Sibiři je ocejchována nápisy na (již zase šedých) šatech: děvka, svině. V podání výborně zpívající Anne Bolstad je Káťa pozoruhodnou osobností – škoda, že jí chybějí inspirující partneři, ať už vlivem režijní koncepce nebo (ne)dispozic interpretů: především projev Douglase Nasrawiho je hodně neobratný a poplatný operáckému posunčení, takže Sergej má daleko k rajcovnímu chlapovi (jakkoli se jako první vzepře uniformitě a frajeří v kožené bundičce).
Příliš mnoho pozornosti režisér poutá k připsané trojici čarodějnic – podivně perverzních bytostí, které jistě odkazují k osudovým figurám ze Shakespearova Macbetha. Mladíci v černých trikotech (později také v černých kožených kabátech), připjaté suspenzory, zrzavé dredy až po pás, číhají, kibicují a směřují postavy k určitému jednání – vlastně sunou příběh kupředu, např. dovedou Borise k Sergejovi odcházejícímu z Kátiny ložnice, pomohou nalézt ukrytou mrtvolu Zinovije a v závěru Káťu navigují k díře, ve které skončí svůj život. Mají tedy vlastně spíše praktickou úlohu, než že by samy něco symbolizovaly, znamenaly. Ostatně to je jedna z věcí, která mi na inscenaci nejvíce vadí: leckteré jevištní řešení se mi zdá spíše prakticistní, nežli aby sloužilo výkladu. Jako výraz bezradnosti, nikoli provokaci divákovy fantazie, chápu i to, že se režisér vyhnul přímému inscenování podstatných momentů: před scénou soulože tak nechá Sergeje symbolicky rozmlátit Kátinu manželskou postel a extáze v hudbě pak ovšem graduje při zavřené oponě. Jinde režisér naopak rozptyluje vizuálními hádankami: na portál promítne nápisy (třeba citát z bible: Krásná žena bez kázně je jako svině se zlatým prstenem v nose), po smrti Borise čarodějnice přihopkají se zkrvavenými ústy, jako by si na mrtvole pochutnaly, vězni na Sibiři si v závěru nasadí masky s úsměvem zkrouceným do šklebu apod. A tak jakkoli i v této inscenaci Neuenfels leckde dokazuje, že umí výstižně vyložit situaci, nastolit téma, výsledkem není koncentrovaná, intenzivní výpověď.
Úspěch tak má, myslím si, především sama Šostakovičova hudba – byť by mohla vyznít ještě kontrastněji, především leckde groteskněji, někde možná naléhavěji (nikoli hlasitěji!) či bolestněji, nežli se děje v nastudování ruského dirigenta Vassily Sinaiského. Ale orchestr je každopádně dobrý a dirigent ho vede s přehledem.
Komische Oper Berlin – Dmitrij Šostakovič: Lady Macbeth Mcenského újezdu. Dirigent Vassily Sinaisky, režie Hans Neuenfels, scéna Gisbert Jäkel, kostýmy Elina Schnizler, světlo Franck Evin, sbormistr Robert Heimann. Premiéra 21. 11. 2004, psáno z reprízy 17. 6. 2005.

Ještě lépe orchestr zahrál Kirillovi Petrenkovi Evžena Oněgina: pod jeho rukama dýchá niterným zamyšlením i stupňovaným napětím. Petrenkův Oněgin je nepatetický a nesentimentální, působivý v citových odstínech.
Inscenace Evžena Oněgina si celkově velmi cením: intendant Andreas Homoki mě opět přesvědčil, že v dnešní době patří k nejpozoruhodnějším operním režisérům střední generace. Nabídl originální, ucelenou koncepci Čajkovského opery a v ní odpověď na otázku, kdo jsou Oněginové, Taťány, Lenští, Greminové dnešní doby. Na zešikmeném jevišti k tomu potřeboval jen několik řad otáčecích sedátek (jaká potkáváme v čekárnách, v kině, ve třídách) a nad nimi velký nápis azbukou: v první půli Léto, v druhé Zima. A samozřejmě pětici skvělých interpretů – originálních osobností, které sice nejsou světovými hvězdami, ale suverénně dokáží hlas rozeznít do tichého piana i bolestného či radostného forte a v jejich přesně, racionálně vystavěném projevu není stopy po operáctví.
Před předehrou se sedátka postupně zaplňují – z tohoto současného davu (kdokoli z nás by mohl tenhle příběh prožít…) se pak vyloupne i Taťána (Sinéad Mulhren): obyčejná holka v růžovém tílku, zeleném svetříku a světlých kalhotách, na nohách bílé tenisky, vlasy nepečlivě chycené do culíku. Na konci večera se objeví ve stejných (módních) barvách, ovšem v poněkud luxusnějším oblečení: bílá sukně s květy, růžová blůzka, zelené sáčko a lodičky, vlasy upravené do drdolu, drahý šperk kolem hrdla. Vnitřně se nicméně nezmění – stále je to ta holka, co poslouchala Čajkovského předehru ve walkmanu, přetahovala se o něj s Olgou (Hilke Andersen) a snila o velké lásce s Oněginem. Když se její vysněný po čase objeví, nervózně ho sleduje pohledem. Ale pak ho až překvapivě odměřeně odmítá: žádná srdceryvná scéna. Klidně se mu podívá do očí a políbí ho – bez vášně, jako by konečně pochopila svůj omyl a loučila se takto se svým snem. A spěchala za Greminem (James Creswell), solidním mladíkem, jakým by Oněgin teď najednou také rád byl (však se podle toho na poslední schůzku také oblékne). Víc než o Taťáně se tady hraje právě o Oněginovi – Gabrielu Suovanenovi, o grázlíkovi, životním klikaři, který ale jen beznadějně přežívá. A který postupně čím dál více chápe, jak promarňuje svůj život, a že s tím nedokáže nic udělat. Na jevišti se objeví jako správný frajer v džínách a zelené mikině s nápisem Brazil, na slavnosti pak v bílém oblečku a černé košili, na nohou zářivě zelené tenisky a na očích černé brýle. Na první pohled kápo, předvádí se před ostatními (Taťánin dopis mezi pány hezky koluje), zkope Triqueta, když pozná, že by tím mohl získat body. Režisér ho (namísto souboje) nechal s Lenským (Matthias Klink) zkusit štěstí v ruské ruletě – a nastrojil tak fascinující scénu, v níž se snad nejpřesněji projeví Oněginova životní situace. Bezstarostně přiloží zbraň ke spánku, Lenskij mu ji ale vytrhne a zkusí štěstí jako první. Zbraň vystřelí – a tak nikoli Oněgin, ale nenápadný hoch v levné kostkaté košili a bílém tílku se stává hrdinou. Oněgin se jako šílený pokouší také zabít, znovu a znovu tiskne spoušť (to už zní plesová hudba) – a znovu a znovu se ozývá jen prázdné cvaknutí. Zato když mu někdo strhne ruku, revolver vystřelí. Ani zabít se mu není dopřáno…
Představení se trošičku pomalu rozbíhá, v první půli se také nový výklad někde drobně sráží s textem a dobovými reáliemi (mimochodem – obě ruské opery jsou dle zvyklostí v Komische Oper nastudovány v němčině), ale od setkání Taťány, Olgy, Lenského a Oněgina „u Larinových“ (žádná oddělená dueta, ale zábavné společné špásování) následuje jedna emotivní scéna za druhou – s přesně vyměřenými střety pohledů, postoji, gesty: žádná povšechnost, která mě rozčilovala u Neuenfelse. Andreas Homoki s rozmyslem a fantazií vypráví příběh několika mladých lidí, kteří hledají své místo v dnešním světě. Zdařila se mu veskrze současná výpověď vyslovená moderním jevištním jazykem. Kéž by takové inscenace vznikaly i u nás!
Komische Oper Berlin – Petr Iljič Čajkovskij: Evžen Oněgin. Dirigent Kirill Petrenko, režie Andreas Homoki, scéna Harmut Meyer, kostýmy Mechthild Seipel. Premiéra 22. 5. 2005, psáno z reprízy 15. 6. 2005.