zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Oněgin? Taťána!

Oněgin - Zuzana Susová a Alexander Katsapov

autor: Z webu   

Z ošklivého káčátka se stane labuť a z trochu rozpačitých začátků se vyvine strhující drama – tak lze charakterizovat premiéru baletu Oněgin v pražském Národním divadle Praha, díla, které je považováno za jeden z vrcholů dramatické baletní tvorby choreografa jihoafrického původu, dlouholetého šéfa Stuttgartského baletu, Johna Cranca (1927 – 1973).
Cranco zpracoval Puškinovo téma o zavržené lásce velmi srozumitelně, takže se divák orientuje v ději i bez znalosti literární předlohy (platí zejména o dnešní mladší generaci). Slavnou scénu s dopisem, v němž Taťána vyjevuje svou lásku Oněginovi, promítl např. do fantastické vize Taťány, v níž jí Oněgin projevuje horoucí city, které k ní ve skutečnosti vůbec nechová.

Drama o hlubokých citech a propletených vztazích vyžaduje od interpretů nejen dokonalou taneční techniku ale i herecké vyjádření. Tanečníci v pražské inscenaci prokázali tyto schopnosti na nejvyšší míru. A tak věříme postavě Taťány (Tereza Podařilová) jádro příběhu spíše než Oněginovi (v podání Jiřího Kodyma), který prochází několika podobami. Naivní dívenka, ochraňovaná rodinou (Maminka Larina – Nelly Danko, Chůva - Jana Jodasová, sestra Olga – Nikola Márová) a snící o svém hrdinovi, jímž s téměř kouzelně stává znuděný a egocentrický světák Oněgin (scéna s kouzlením u zrcadla) se po citovém otřesu, kdy Oněgin odmítá její lásku a zabíjí snoubence Olgy Lenského (Michal Štípa) v souboji, rozvíjí v krásnou a sebevědomou ženu – ženu prince Gremina, která svůj citový souboj dokáže neprohrát a v závěrečné scéně nádherným gestem ruky vykazuje Oněgina, vyznávajícího tentokrát lásku jí, ze svého domu i ze svého srdce. Prožíváme s ní její okouzlení, zmatek, zklamání i rozhodnost, právě tak jako chlad, lhostejnost a nakonec uvědomění s Oněginem, uražené city Lenského a radost i zoufalství Olgy.

Tanečně je příběh vystavěn na střetávání hlavních postav ve výborně zatančených pas de deux, které se střídá s vystoupením sborů – např. vysněné lyrické dueto Taťány a Oněgina ve scéně s dopisem, flirt Oněgina a Olgy na oslavě Taťániných narozenin, krásná pasáž Taťány a Gremina a vrcholem bezesporu je velké pas de deux rozervané Taťány a Oněgina, už ve vyměněných rolích, v poslední scéně.
Pro svou inscenaci chtěl Cranco původně použít hudbu ze stejnojmenné Puškinovy opery, narazil však na nesouhlas, a tak byl hudební úpravou pověřen jeho spolupracovník Kurt-Heinz Stolze, který uplatnil méně známá díla Čajkovského (klavírní skladby ve svazcích 51-53 souborného vydání, Klavírní cyklus Opus 37 a další), v Praze ve skvělém podání orchestru ND pod vedením dirigenta Sergeje Poluektova.

Inscenace baletu, nastudovaná v ND „strážkyní Crankova odkazu“ Jane Bourne a Ivanem Cavallari, byla převzata jako celek – tedy s původní scénou a kostýmy Elizabeth Dalton, se světelným designem Steen Bjärke - a jak uvedl šéf baletu ND Petr Zuska, je tak dobrá, že už k ní nebylo třeba nic doplňovat, s čímž jistě budou souhlasit i diváci.

13.11.2005 23:11:04 Helena Kozlová | rubrika - Recenze