Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Petr GORDÍK: Srdcem jsem Slovák, ale patřím už Brnu.

autor: archiv divadla

Je členem baletního souboru Národního divadla v Brně už od roku 1997. „Pocházím z Martina, ale vystudoval jsem v Košicích. Určitý čas jsem byl v angažmá v tamním divadle, pak jsem byl na vojně v Bratislavě a absolvoval jsem krátké angažmá v Slovenském národním divadle. Pak jsem šel za láskou do Brna... Už jsem si tu zvykl, jsem tady rád. Mám tu hodně kamarádů a lidí, kteří jsou pro mě oporou ať v práci či v osobním životě. Srdcem jsem Slovák, ale i tak už bych se asi nevrátil. Brnu jsem natolik přivykl, že bych nešel asi ani do Prahy,“ říká o své dosavadní profesionální dráze Peter Gordík. Se souborem divadla, kde už strávil téměř deset let, se dostane i do daleké ciziny. A kromě tance neváhá si vyzkoušet i leccos jiného, jako třeba profesi manekýna...

Jak se vám předvádělo prádlo?
V podstatě je to humorné, předváděl jsem v obchodě za plného provozu. Ale samotné molo je stejné jako divadlo.

Asi se ve vašem případě nedá hovořit o nějakém studu?
V podstatě jsem na to zvyklý. Hraji ve třech inscenacích, kde se vysvlékáme a zůstáváme v tělových elastických úborech. Nejsem ostýchavý. I když na ulici bych se asi nevysvlékl.

Prý jste byli s divadlem na zájezdě v Japonsku?
Já osobně jsem tam byl už potřetí. Tentokrát jsme tam byli s Mozartovým requiem. Japonci jsou velmi vděční diváci, na jevišti tolerují cokoli.

Troufl jste si vyjít sám mimo divadlo?
Japonsko je plné kultury a zajímavostí. Mají tam čtvrtě s různými věžičkami, temply, zahrady, což je úžasné. Když sednete na metro, za hodinu jste v oáze klidu, a všude je nádherná architektura. Některé nalákala hora Fudži, ale tam pršelo a byla zima, takže to bylo dost drsné.

Řeč je úplně rozdílná, stejně jako písmo. Jak je to s orientací ve městě?
Kromě rozsypaného čaje jsou tam i anglické názvy, s chabou angličtinou se tam domluvit dá, někdy. Japonci většinou přitakávají. nepřiznají, že nerozumí, na všechno říkají ano. Když si vezmete např. jídlo – všechno vypadá stejně, jestli je to brambora nebo ryba. Když se zeptáte jestli je to brambora – odpověď ano, zeptáte se je to ryba, odpověď ano. Každý kýve hlavou.

Ale vraťme se domů – do divadla. Prý jste výrazný sborista, je to už krok k sólistovi?
Jsou určité profesní věci, pokud se týká techniky. Někdo se narodí s dispozicemi, ale to nestačí, je potřeba výraz, který je hodně důležitý. Domnívám se, že už zastanu svou profesi po stránce technické a do toho přidávám i výrazový element, díky němuž se diváci více se nechají vtáhnout do děje.

Sbor je součástí inscenačního týmu. Máte pocit, že máte méně zodpovědnosti než sólista?
Ať sólista nebo sborista, každý má v představení svoji úlohu. Bez sboru by představení nebylo úplné. Jde o to, aby se sbor se sólisty sladil. Zkrátka, bez sólistů není představení, bez sboru není sólista.

Pojďme k tréninku. Jaké je to dát dohromady třeba deset lidí, nakolik je to náročné na synchron?
Nyní jsme začali zkoušet Spartaka, který už tu byl nasazený před deseti lety. Choreografii má pan Kyselák, který to také sám tančil. Spolupracujeme s taneční školou, složité je to v tom, že jsou tam velké formace. Všechno se musí dlouho čistit, aby každý pochopil své místo a pohyb byl sladěný. Je to mravenčí práce, od rána do večera, pět šest dní v týdnu.

V pěveckém sboru se prosadí výraznější hlas, existuje něco podobného u taneční company?
Jasně. Také to tam je. Například v tom, že někdo zvedne nohu výš, nebo se rychleji otočí. Je to spíš o té profesionální technice.

Jedním z výrazných počinů poslední doby jsou Balady. Tam už jste spíš jako sólista?
Jedná se o komornější balet, tři kluci a sóla. Vedle tance i zpíváme, je to již druhé představení po Bataliónu 1997, kde zpíváme lidové písničky s cimbálovkou. Sóla zpívá Zuzka Lapčíková. Dělám to celkem rád, protože jsem vyrostl na lidovkách.

Takže folkór je vám blízký. Odtud asi skok k profesionálnímu tanci.
Už od základní školy jsem začal dělat lidovky, potom společenské tance i na soutěžní úrovni (mistr Slovenska). Po skončení školy jsem chtěl být učitelem společenského tance, nějakým způsobem jsem se dostal na školu do Košic a ve 14 letech jsem začal s baletem. Bylo to drsné, ale naštěstí v prvém roce mě sekýrovala paní profesorka, takže jsem to nakonec zvládl. I když jsem oproti kolegům, kteří měli za sebou šest let průpravy, měl určitý handicap. Takže rozcvičování bylo šílené, dělal jsem takové věci, že jsem například spal přikurtovaný k železné posteli s jednou nohu uvázanou dole, druhou nahoře. Klouby se nakonec poddaly.

Hodně tanečníků chodí do posilovny. A co vy?
Osobně vztah k železu nemám, pouze doma dělám nějaké kliky, sklápěčky. Jinak jsem v poslední době dělal rekonstrukci bytu, tak jsem posiloval malováním, nošením ytongu apod. O to mám pak lehčí zvedačky s kolegyněmi...

15.1.2007 22:01:31 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

Časopis 18 - rubriky

Archiv čísel

CD boxy (1), Festivaly (3), Koncerty (3), Z éteru (2), Zveme ... (2)

reklama