Scéna.cz 

Marek Kopelent: Žádný autor nemůže donekonečna komponovat pro svůj archiv.

To, že jedinečnost tvůrčích přehlídek iniciovaných skladatelským sdružením Ateliér ’90 a označovaných jako Třídení (zprvu Dvoudení) je dána zásadní orientací na progresivní směry české soudobé hudby a její konfrontaci v mezinárodním měřítku, už bylo na stránkách tohoto časopisu konstatováno. Přesto se vnucuje otázka, kam tyto aktivity v současné době směřují a jaký osud je v sousedství nově vzniklých tvůrčích spolků podobného zaměření čeká. Na loňském Třídení (6.–9. 12.), v pořadí už (počítáme-li v to zmíněná Dvoudení) čtrnáctém, bylo prezentováno dvacet skladatelských novinek. Kvantitativní ukazatel tohoto salónu tedy zůstal (odmyslíme-li si výhradně komorní charakter předváděné hudby) ve srovnání s prvními ročníky přibližně stejný, nápadně sestupnou tendenci však má reflexe této události, ať už ve vědomí posluchačů, u odborné kritiky nebo ve sdělovacích prostředcích. Zajímalo mě, jak tyto jevy vnímá sám hlavní iniciátor zmíněných aktivit a předseda Ateliéru ’90, skladatel Marek Kopelent, a proto jsem mu položil pár otázek.

Jaký je vůbec smysl Třídení a dalších aktivit, které Ate¬liér ’90 pořádá, ať už jde o večery zahraniční tvorby nebo večery s oněmi typicky hledačskými názvy – Setkání múz, Hledání souvislostí, Spřízněni v inspiraci ad.?
Za prvé bych chtěl zdůraznit, že umění má společnosti, v případě, že nejde o společnost barbarskou, skládat nějaké účty, a že pokud společnost do kultury něco investuje (i když si všichni uvědomujeme, jaký je rozdíl mezi odváděným 0,47 % HDP a požadovaným 1% HDP), mělo by do této společnosti skutečně něco odvést. Za druhé tu existuje obrovský přetlak. Žádný autor nemůže donekonečna komponovat pro svůj archiv, od toho jsou tvůrčí spolky a sdružení, aby mu jeho díla pomohly prosadit veřejně. My jsme si v Ateliéru ’90 hned při svém založení předsevzali, že se budeme chtít prezentovat hudbou v ryze kompozičním smyslu progresivní. Přinášet svědectví o tom, že taková tvorba vůbec existuje, ale zároveň počítat s tím, že si posluchači budou muset z předkládaných novinek sami vybírat, co je v rámci entity skladatelského sdružení nebo entity třeba jediného skladatele obohacuje.

Je známo, že své akce organizujete za přeskromných podmínek, přesto – snažíte se také podepřít, aby předvedené skladby nějak žily?
Usilujeme o to, aby rozhlas z koncertů pořídil nahrávky (i když letos to poprvé odpadlo). V tomto směru si však neodpustím poznámku, že instituce jako je rozhlas či nakladatelství by se o to měly zajímat samy. Vždyť by mělo jít o přirozený cyklus: u premiéry by byla odborná kritika, ta by věc zhodnotila, a pokud by se ukázalo, že ji skladba zaujala, pak by mohl nějaký rozhlasový redaktor, který si o tom v tisku přečetl, zavolat: „Půjčte nám partituru, my se na to podíváme a třeba to nahrajeme.“ Ovšem něco takového absolutně nefunguje.

Dobře si pamatuji na dobu, kdy váš kompoziční salón, tehdy ještě pod názvem Dvoudení, začínal, jak se v Martinů sále scházelo dost zvídavých zájemců. Dnes se přehlídky konají v malé kapličce nebo Galerii Lichtenštejnského paláce a zájem o ně opadl. V čem vidíte hlavní příčiny tohoto jevu?
Ono nejde jenom o běžné posluchače, ale i o ty, kteří by měli o přehlídkách veřejnost informovat, ale obávají se, že se takové téma do profilu jejich mateřského deníku nehodí, nebo si na to prostě netroufají. V tom případě ovšem nechápu, proč na tuto práci solidní deník nenajme erudovaného externistu. Je pravda, že aktivity Ateliéru ’90, o nichž podal souhrnný přehled už prof. Smolka, prošly v první fázi prudkým crescendem, pak ale přišlo – nemalou měrou v důsledku narůstajících komplikací jak s dotacemi, tak s byrokracií – decrescendo. Co se úbytku zájmu týče, ten mohl být způsoben také vznikem dalších, s naší tvůrčí estetikou spřízněných a z části i z našich bývalých členů sestavených spolků, například Konvergence nebo Arbosu (sdružujícího soubor MoEns). To ovšem neznamená, že další nezanedbatelnou příčinu zmenšujícího se zájmu nevidím – teď pociťuji povinnost promluvit do vlastních řad – i ve vlastní dramaturgii Ateliéru, která jako by ztrácela na své progresivitě a byla někdy shovívavá až ke konvenci. To odrazuje i kritiku.

Neopakují se v programech Třídení až příliš často stejná jména a skladby pro co možná nejmenší počet hráčů?
Každý člen má možnost představit svou tvorbu. Každý nese odpovědnost sám za sebe, proto bych také nehodnotil Třídení jako celek. To by muselo mít nějaký řídící orgán, který by nabízené skladby posuzoval a redukoval třeba tři koncerty na jeden. Ovšem absence kompozičních novinek pro větší soubory, orchestry nebo sbory, a to se týká všech tvůrčích spolků, mě děsivě tíží. Když se podíváme na počáteční ročníky, tak uvidíme přesně tu hranici, kdy začaly sdružením ubývat peníze. Pravda, pro orchestrální novinky tu jsou Pražské premiéry, i když se vydaly trochu jiným směrem, ale kam se poděly například soudobé sbory? Takový stav trvá už 15 let. Jak podivný pohled na současnou hudbu se naskytne těm, kteří ji budou chtít hodnotit za dvacet, třicet let!

Hudební rozhledy 02/2007