Scéna.cz 

Holanďan v Liberci zabloudil

Léta jsou zřejmé výkyvy hudební úrovně produkcí liberecké opery, a také zdejší lpění na řekněme v základě tradicionalistické jevištní estetice, případ od případu ozvláštněné. To druhé by nakonec nebylo tak špatné, jenže je to skoro nejtěžší možná cesta k úspěchu, kterou to první tvrdě limituje. Řešení podle mne není v rovině jednotlivých inscenací, ale vedení souboru a jeho obsazení.
Wagnerova Bludného Holanďana dirigent Martin Doubravský hudebně nezvládl, jako už opakovaně, jenom je to tentokrát citelnější, neboť orchestr měl na pultech nezvyklou partituru. Z krásy Wagnerovy hudby nezbylo v sotva technicky hrajícím orchestru skoro nic, neboť tato partitura potřebuje vypracovat zvukové a tempové detaily, staví na kráse a psychologii jednotlivých tónů i průzračných souzvuků, což v nepřesnostech, kanárech a nevyladěných skupinách vzalo za své. Jistě, jsou tu pasáže lepší, zejména ve třetím jednání, a horší, třeba hned tektonicky se rozpadající předehra.

Tady bych mohl skončit, i kdyby Oldřich Kříž v roli režiséra vymyslel geniální inscenaci, nebylo by to moc platné. A on vskutku přemýšlel, hodně, sympaticky, ovšem esteticky zůstává vězet ve zdejším popisném stylu a v důvěře v sotva postřehnutelné drobnosti, když mu jinde unikají podstatné věci. Příběh vyprávěl z hlediska Starého Dalanda, připsané němé role (Milan Hlavsa), který si znovu s bolestí přehrává události, jež ho připravily o jedinou dceru. Princip retrospekce je dobře použitelný kdekoliv a jakkoliv, jenomže z mystického a filozofického příběhu opery činí rodinnou, jakkoli smutnou historku. Kříž ji navíc podtrhl dětskou rolí Malé Senty, opět prostředek trochu okoukaný. Křížovu úmyslu, myslím, nepomáhá ani vrak lodi kdesi na pobřeží, v jehož troskách se vše odehrává. Konečně a hlavně pobíhání a posedávání Starého Dalanda, který místy s až komickou důsledností šmíruje a v jedné chvíli se dokonce zakousne do svačiny, mi vůbec „neštymuje“ s gestem Wagnerovy hudby.
Výtky přičítám Křížově po mém soudu nedobré jevištní představě, neupírám mu však nejlepší úmysly, a zvláště je mi sympatické jeho úsilí o každý detail, které z inscenace zřetelně vyplývá, pokud je ovšem zvládnuté rozdílnými hereckými dispozicemi sólistů. Po dobré cestě Kříž, myslím, jde za dramatickou funkcí sboru, za významovým svícením, byť zase pochybuji o jeho estetice, za snahou vyjadřovat se ryze scénografickými, resp. vizuálními prostředky, v odvozování aranžmá ze situace, zkrátka z vědomí všech možností jeviště. Proto považuji za hodně žádoucí, aby dostal příležitost táhnout režisérskou káru dál.
Nastudování mělo potíže i se sólisty. Daniel Hůlka prakticky nenastoupil, Anatolij Orel pro nemoc odstoupil, proto titulní roli s obvyklou precizností, ale také výrazovým chladem zazpíval Richard Haan. Erika, jehož Kříž stylizoval do podoby neohrabaného siláka, neschopného se Sentou komunikovat, technicky odvedl Nikolaj Višňakov. Sentu zazpívala Dagmar Žaludková s patřičnou emocí spolehlivě, Dalanda pak na vysoké úrovni odvedl čím dál lepší Pavel Vančura.
Vysoké ambice inscenace srazily provozní, zdravotní i jiné problémy, ale také neschopnosti.

Divadlo F. X. Šaldy Liberec – Richard Wagner: Bludný Holanďan. Dirigent Martin Doubravský, režie Oldřich Kříž, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Jan Kříž, pohybová spolupráce Lucie Vačkářová-Gančeva, sbormistr Martin Veselý. Premiéra 21. 9. 2007.