Scéna.cz 

Opera Mai 68 ihned po premiéře zamíří do Prahy

Příběh o lásce, revoluci, ideálech a vítězství mlčící většiny v Paříži i jinde - tak popisuje novou operu Mai 68 trojice autorů Petr Kofroň – Zdenek Plachý – Jiří Šimáček. Dílo bude uvedeno v pražském Stavovském divadle pár dní po světové premiéře v Brně. Opera Mai 68 bude v Praze uvedena pouze jednou, a to 23. června. Opus je uměleckou reflexí společenských událostí roku 1968, které měly dopad na život ve Francii, Velké Británii, v USA i dalších zemích. Příběh opery Mai 68 připomíná čtyřicáté výročí studentské revoluce v Paříži během května 1968 a její zrcadlovou paralelu s Pražským jarem. Odkrývá zásadní rozdíly těchto dvou událostí v poválečné evropské společensko-politické historii.

„Revoluční bouře, které začaly v květnu toho roku ve Francii, následně otřásly celou západní Evropou. Obě soupeřící strany – Sartrovi revoltující studenti a de Gaullův státní aparát – vnesly v té době do společnosti nesmírně zajímavá témata,“ vysvětluje Zdeněk Plachý, jeden ze spoluautorů opery a zároveň její režisér. „Tento spor se odehrál na vrcholu fascinující dekády 60. let minulého století, kdy se po celém světě objevily nové neotřelé filosofické i umělecké proudy, svět doslova dýchal novými přístupy k životu. Většina západního světa projevovala nebývalou chuť ke vzájemné komunikaci a výměně názorů.“ Představení Mai 68 vzniklo v koprodukci brněnského a pražského Národního divadla.

Opera Mai 68 je v pořadí třetím hudebně dramatickým dílem autorské trojice Kofroň – Plachý - Šimáček. Novému dílu předcházely adaptace známých literárních předloh - hororová, experimentální opera Fantom, realizovaná v pražském Národním divadle, a muzikál Magická flétna na scéně Městského divadla Brno. Tvůrčí trio, z nichž Plachý a Šimáček tvoří osu umělecké platformy Střežený Parnass, v opeře Mai 68 zpracovalo původní námět Daniela Dvořáka.

Děj opery je ukotven v historických reáliích studentských bouří v Paříži roku 1968 a reaguje i na události srpna 1968 v Československu. Přesto je především fantastickou vizí o střetu ideálů, emocí a pragmatismu a ve své nadsázce je to vize nadčasová. V prostředí pařížských studentů, kteří na jaře roku 1968 bojují proti tomu, co jim symbolizuje anachronický svět – proti policii, de Gaullově vládě, puritánské středostavovské společnosti, se nenápadně rodí láska mezi jedním z revolučních vůdců a studentkou z Československa. Jejich počínající vztah klíčí navzdory rozdílné životní zkušenosti obou hrdinů ve vypjaté atmosféře boje revolucionářů s „měšťáky“.

Katalyzátorem milostného citu obou hlavních aktérů se stává nešťastná smrt jednoho ze studentů, bratra hlavního hrdiny. „Přítomnost smrti jakoby posílila a monumentálně zhmotnila vše lidské, tedy i lásku a kamsi mezi smetí zametla ostny názorových rozporů nebo kulturních odlišností,“ vysvětluje Plachý. Smrt spojila hlavního hrdinu s jeho láskou, ale zároveň oba odcizila skupině revoltujících studentských přátel, jejichž zápal se najednou začne jevit jako bizarní karikatura jejich vlastních ideálů. To, co náhle odděluje milenecký pár od jejich studentských přátel, je rozpor mezi naivně ideologickým přístupem k revoltě a osobním prožitkem - rozpor jasně a jednoduše vyjádří dialog radikála Dannyho (Josef Moravec) s hlavním hrdinou skrytým pod iniciálami JPB (Zoltán Korda).

Mikrosvět studentské revolty je stravován nejen zevnitř, ale je nevyhnutelně konfrontován i se silou - možná stejně mocnou jako smrt nebo láska – s šedou neměnností v základech pevného řádu světa, který reprezentuje „mlčící většina“ společnosti vedená velkým generálem de Gaullem. Závěrečnou katarzi příběhu nakonec přinese střet s obludnou šedí systému za východní železnou oponou. Díky české studence Jarmile (part zpívá Jana Wallingerová) jsou ruské tanky v srpnu 1968 tragickou deziluzí nejen pro Prahu, ale i pro pařížské studenty.