Scéna.cz 

Bedřich Smetana: HUBIČKA

Na bílou sobotu 11. dubna bude Český rozhlas 3 – Vltava v rámci Operního večera od 20 hodin vysílat rozhlasovou digitálně upravenou nahrávku prostonárodní opery Hubička, kterou Bedřicha Smetana zkomponoval na libreto Elišky Krásnohorské vytvořené dle povídky Karoliny Světlé. Zpěvohra měla světovou premiéru 7. listopadu 1876 v Prozatímním divadle v Praze. V hlavních rolích se pod taktovkou Aloise Klímy a za doprovodu rozhlasových symfoniků představí Milada Šubrtová jako Vendulka a Beno Blachut jako mladý vdovec Lukáš.

Připravil Ivan Ruml. Osoby a obsazení: Otec Paloucký (Karel Berman), Vendulka, dcera Palouckého (Milada Šubrtová), Lukáš, mladý vdovec (Beno Blachut), Tomeš, Lukášův švagr (Jindřich Jindrák), Martinka, Vendulčina stará teta (Ivana Mixová), Barče, služka u Palouckých (Helena Tattermuschová), Matouš (Dalibor Jedlička), Strážník (Rudolf Vonásek). Pěvecký sbor (sbormistr Ladislav Černý) a Symfonický orchestr Československého rozhlasu řídí Alois Klíma. Rozhlasová nahrávka z roku 1964.

Významná česká spisovatelka a kritička Eliška Krásnohorská vytvořila libreto podle stejnojmenné povídky Karolíny Světlé a prý se tento příběh skutečně stal v jedné vesničce v Podještědí. To co se v opeře odehraje během jednoho večera a noci, se v povídce Světlé roztáhne na několik týdnů možná i měsíců. Zřejmě většina příznivců této opery neví, že ve skutečnosti Lukáš a Vendulka byli příbuzní (měli společného dědečka) a museli čekat na svolení církevních autorit při zamýšleném sňatku. Vendulčino odpírání se tudíž netýkalo pouhé hubičky, tu by mohla Lukášovi klidně dát, šlo však spíše o to, co dělat za dlouhých zimních večerů, když ještě neexistoval rozhlas a televize. Vendulka totiž pomáhala ovdovělému Lukášovi nejen s nemluvňátkem ale také s hospodářstvím na statku, kam se od otce Palouckého odstěhovala, avšak navečer se vždy pevně uzavřela ve své komůrce a odmítala nebezpečné předmanželské laškování.

Světové premiéře Smetanovy hubičky byl v roce 1876 přítomen Josef Bohuslav Foerster, který ve své životopisné knize uvádí, že nadšení obecenstva bylo nevýslovné. Chtělo si dokonce vynutit opakování předehry, ale dirigent Adolf Čech se dal naléhavým potleskem pouze přimět k opakování duetu Lukáše a Tomše ve druhém dějství. Mnoho lidí tehdy slzelo a závěr díla vyvolal bouři jásotu. Píše: "Konečně se objeví i sám mistr Smetana. Malý, bledý, sklíčený, s trpkým rysem kolem úst. Z lóží letěly věnce nad hlavami parteru k jeho nohám, kytice házeny ze všech stran, jásot bez konce,. Leč mistr, jenž stvořil a zachytil neúnavně pilnou rukou tu nezemskou krásu nebeských tónů, mistr, jenž vliv do každého taktu přemíru svého citu, neslyšel nic. Tu zamávaly šátky, obecenstvo povstalo ze svých sedadel ruka Smetanova kynula vlídně a nevýslovně dojemně do hlediště" , napsal Josef Bohuslav Foerster.