Scéna.cz 

Česká taneční platforma podruhé

Na programu 15. ročníku České taneční platformy 2009, která právě končí, byly vedle dalšího uvedeny dvě choreografie umělecké dvojice Jozefa Fručka a Lindy Kapetaney, kteří v letech 2002 - 2005 působili v souboru Wima Vandekeybuse Ultima Vez, kde se také seznámili (dnes žijí se svou dcerou v Řecku). První choreografie - SUDDEN SHOWERS OF SILENCE - je vlastním produktem jejich souboru RootlessRoot Company, druhá 100 WOUNDED TARS byla vytvořena pro soubor DOT 504.

Antická tématika - posledním setkání Hektora a jeho ženy Andromaché z Homerovy Iliady a možná i vlastními zkušenosti s odvěkým zápasem muže a ženy byly inspirací ke skladbě SUDDEN SHOWERS OF SILENCE, která vznikla v koprodukci souboru Ultima Vez, Athens Festival a divadla Archa, kde měla premiéru v červnu minulého roku.
Padesátiminutový zápas na scéně, jak označili své dílo samotní tvůrci, je střídáním sekvencí různých forem boje tanečníků - muže a ženy - s okamžiky rezignace, zoufalství, podřízenosti a snad i smíru.
Ze tmy, z níž jsou slyšet jen jakési neurčité zvuky, pak tajemné zvuky zvonů, gongů, zaútočí na oči diváků oslnivé světlo horizontálního pásu světel. Muž – hrdina se brání vnitřním úzkostem, útočí proti neviditelnému ohrožení. Žena se v rohu zabývá urputně jakousi činností, je osamělá, v tanci sleduje „vzkazy“ ve stopách muže – na podlaze se objevují barevné šmouhy - stopy nohou.
Ozývají se bubny, chystá se útok. Bojový tanec začíná - do zrychlujícího se rytmu zní třeskot dřevěných tyčí, boj je úporný, tyče se lámou. V okamžiku se vše zastaví, pohyby se zpomalují, tyče se míjejí. Boj pokračuje tělem, rukama, výrazem ve strhujícím duetu.
Zavržená žena hněte usilovně z mouky těsto – dítě, v zoufalství jej odhazuje. Muž na v botách s vysokým klínem tančí s bezvládným tělem ženy. Žena je připoutána k jeho tělu a její údy se zmítají jako loutka – je mrtvá? Žena si obléká černé tričko a kalhoty a boj se znovu rozbíhá. Tentokrát je to drásavý tanec ponížení, podřízenosti, manipulace. Muž se nedotýká ženina těla, jen trhá oděvem a drsně smýká jejím tělem po scéně. Brutalita, surovost zabalená do krásných tanečních gest. Vše končí ve smíru nebo snad rezignaci.
Bojiště je jednoduché – podlaha s otisky stop, v rohu dvě malé stoličky, naproti záhadný hudební nástroj- pružné kovové stvoly na pevné základně, na nich navlečené kovové kroužky – matky – jejich pohybem a rozkýváním prutů hraje muž zvláštní melodii. Bojová je i sama hudba. Napsal ji pro zuto skladbu řecký skladatel a perkusionista Demetris Desyllas a použil v ní pouze kovové nástroje gongy, zvony, bubny, činely, xylofony.
Představení se nese ve velmi vypjaté emocionální atmosféře, které lze lehce uvěřit a která nemizí s jeho koncem.

Divadelně taneční projekt 100 WOUNDED TEARS, který měl premiéru v únoru tohoto roku v divadle Ponec, vypráví příběh „o čtrnácti směšných obrazech hledajících deset tisíc ztracených snů o jednom smysluplném důvodu k existenci“, jak popisuje jeden z citátů ze surrealisticky laděné proklamace v programu. Podobně surrealistický ráz má skládanka výjevů předvádějící velmi drsně i humorně spoustu chaotických, více i méně absurdních a převážně nedobrých konání, proložených velmi dynamickými choreografickými úseky bez nějaké pevnější provázanosti.
Lidské špatnosti se odkrývají z různých úhlů až na jádro, nic nezůstává skryto uvnitř ani na těle – a to doslova. Nejrůznější divadelní nápady např. vršení hlíny - hrobu?, stloukání stoliček, jeviště s rekvizitami - zástupy pravěkých ještěrů - hraček, slovní komunikace, zpěv a ohlušující hudba (zkomponovaná pro tento projekt Michalem Kaščákem) zůstávají daleko v pozadí za tím, co předvádí sedm tanečníků a tanečnic DOT 504 - Helena Arenbergerová, Michaela Ottová, Lenka Vágnerová, Pavel Mašek, Tomáš Nepšinský , Jaroslav Ondruš a Csongor Kassai. Sólo šílené dívky, dueta milenců, tanec tři přízraků - dam v dlouhých a širokých sukních, z nichž víří prach, boj mužů a především fantastický boj všech proti všem s akrobatickými prvky – výjev jakoby z tréninku v bojových sportech, kdy „gumové“ postavy tanečnic a tanečníků „poletují“ vzduchem, stále se vzpínají z nekonečných pádů a rozvibrovávají prostor ohromnou energií.
Zda se nějaký ze ztracených snů nebo důvodů k existenci našel, nebylo v závěru zcela patrné, o špičkovém provedení se však pochybovat nedalo.