Scéna.cz 

Magic bassoon

Hudebním i zvukovým režisérem a současně hlavním iniciátorem recenzované nahrávky je Otakar Bretšneider, který tímto počinem chtěl vzdát hold českobudějovickému rodáku Luboši Huckovi, jednomu z nejúspěšnějších evropských fagotistů poslední čtvrtiny 20. století. Dodal bych, že vzhledem k repertoárové dramaturgii této nahrávky, orientované na barokní sóla s průvodem continua, se mu přitom k Huckovi podařilo sehnat skutečně zasvěcené partnery – cembalistu Josefa Kšicu a kontrabasistu Pavla Nejtka. Obraz baroka, který před námi toto CD otevírá tím, že nám nabízí k poslechu i skladby, které nejsou v originále určeny přímo fagotu, není v rozporu z dobovou praxí. Všechny prezentované kompozice zní ve zvolené nástrojové kombinaci přirozeně, pouze s onou typicky rozšafně scherzozní výrazovou rovinou, do níž zasazovali fagot pozdější skladatelé, se tu v pravé podobě pochopitelně ještě nesetkáme. Kromě Huckova mistrovství bych obzvlášť vyzdvihl způsob, jakým je na této nahrávce realizováno (a také snímáno) continuo. Jeho harmonicky – polyfonickou oporu jasně vnímáme, aniž by se nám přitom zvukově vnucovalo, vynalézavě rejstříkované cembalo zní příkladně decentně a současně barevně a kontrabas s ním ideálně ladí.

Co se týče jednotlivých skladeb, okouzluje hned ta prvá – Pergolesiho Sinfonia F dur, určená původně violoncellu – Hucek zde ideálně vystihuje Pergolesiho melodičnost i lehounce plynulé figurativní běhy. O poznání slabší náboj vyzařuje z mechanicky plynoucí Sonáty Geminianiovy, zatím co v dalších třech skladbách si opět přijdeme na své. Sonátu d moll, jejímž autorem je Francouz Michel Corrette, rozkrývá Hucek do posledních detailů – zvláště ve 2. větě (Aria 1, Aria 2), provázené trefným drnkacím rejstříkem cembala, vnímáme jeho báječně diferencovaný přístup ke frázování. Náležitě nám dává fagotista vychutnat i obě Telemannovy sonáty (e moll a es moll). Ze vstupní věty té první (Cantabile) vyzařuje nádherný klid a drobné posuny v tempu zde působí naprosto logicky, což se dá říci i o větě třetí (Recitativo. Arioso). V té druhé pak zvlášť výrazně vnímáme Huckovu práci s dynamikou (Grave). Na druhé straně je zajímavé, že rychlé věty obou prezentovaných Telemannových sonát už působí po kompoziční stránce méně svěže, až fádně, i když ve srovnání s následujícím snímkem zachycujícím kompozičně podprůměrné Sólo pro fagot od téměř neznámého Pařížana Jeana Daniela Brauna, zde stále cítíme odlesk mistra. Závěr nahrávky patří Sonátě C dur (originální název „Solosonate für Fagott und General¬bass“), jejímž autorem je německý barokní mistr Johann Friedrich Fasch. Zní znamenitě, s téměř violovým kantabilním nábojem ve vstupním Largu, s lehounce odvíjeným Allegrem, jímavě rozkrytým melodickým nábojem Andante a rozšafným efektem fagotového staccata ve finálním Allegro assai. Výtvarně vkusný buklet přináší zajímavé informace nejen o všech angažovaných interpretech, ale i o fagotu samotném, méně pozornosti je však v textu věnováno předvedeným skladbám.

PRECO LNT 2006
Magic bassoon
Giovanni Battista Pergolesi: Sinfonia F dur, Francesco Geminiani: Sonáta a moll, Benedetto Marcello: Sonáta e moll, Michel Corrette: Sonata d moll, Georg Philipp Telemann: Sonáta e moll a Sonáta Es dur, Jean Daniel Braun: Sólo pro fagot, Johann Friedrich Fasch: Sonáta C dur; Luboš Hucek – fagot, Josef Kšica – cembalo, Pavel Nejtek – kontrabas. Nahráno ve dnech 1.–10. března 2006 ve Studiu Národního divadla v Praze, hudební a zvuková režie Otakar Bretšneider, mastering Emil Boháček. Celkový čas 58:03.
Zdroj Hudební rozhledy 06/ 2009 - Miloš Pokora