Scéna.cz 

Zločin a trest

Předehrou ke „skoropeře“ Zločin a trest, nejnovější produkci skupiny Nanohach a Jana Komárka, je samotný vstup do Studia Alta v zadním traktu holešovických činžáků, přestavěného z jedné ze skladištních hal, kde se konala premiéra. V pasáži před vstupem do studia hoří svíčky, parkuje auto s plakátem k představení, uvnitř zní ruská hudba a posedává či postává obecenstvo, které připomíná figury z ruské klasiky.
Představení začíná příchodem orchestru, u klavíru Michal Nejtek, tři zpěvačky a u bicích hlavní agitátor, režisér, choreograf, světelný designér Jan Komárek. Zpočátku slyšíme šepot dívčího voice bandu, text je možné sledovat po celou dobu podle programu, hlasy sílí, přidává se táhlý ruský zpěv, vpadají bubny a tahle intermezza přerušovaná dramatickými údery, které vyznačují zvraty v ději, se nadále budou opakovat.

Na motivy románu rozvijí Raskolnikov – Jan Malík sevřenou řadu pohybových obrazů v logickém sledu směřujícím ke zločinu. Přechází ostrým krokem s trhavými pohyby, jež se opakují, podélný koberec. Postupně dostávají události spád, zvětšuje se rozmach tanečních gest, Raskolnikov obléká černý oděv, padá rozhodnutí a vše choreograficky vrcholí v momentu vraždy. Odstup a odlehčení přináší zásah „diváků“ a odchod hrou zhnuseného bezdomovce z hlediště. Vraha zbroceného krví nakonec umývají stejní diváci a oblékají ho do bílého šatu., v němž bude dále figurovat.

Před imaginárním soudem ve druhé části, která se vyznačuje větší abstraktností než předešlý děj, se hrají šachy a Raskolnikov se zdánlivou bezstarostností přitom kreslí nohami do rozsypané mouky slovo VRAH. Svědomí začíná pracovat, nutí jej k přijetí trestu, přemůže jej a uvězní. Svlečené tělo Raskolnikova se nakonec ocitá ve stejné pozici jako na počátku.

Není lehké pracovat s dílem takového kalibru jako je román Dostojevského, zde se však podařilo naznačovaná témata spříst do poměrně logického sledu, zřetelného především v první části a poněkud se rozlévajícího do šíře v části druhé. Tanečně vynikala intenzita a koncentrace hlavního představitele, který prokázal i herecké kvality a postaral se tak o velkou přesvědčivost. V duchu „skoroopery“ živá hudba, zpěv, recitace přesně znějí tam, kde toho je třeba, a vyváženě se doplňují s tanečním pohybem. Scénicky je důležitá práce se osvětlením, bodová světla zaměřená na tělo tanečníka, prostřídávaná prudkým osvitem celé scény šokují a spolu s údery a gesty člení a hrotí dramaticky dění.

I když občas zaskřípěly okamžiky, o jejichž smysluplnosti se dá pochybovat a v decentní míře i inscenační klišé – hrdina se v něčem brodí, něčím se polévá nebo se maže, bez nichž už se snad žádné současné představení neobejde, nasazení a ponoření se do role, scéna a všechny další prvky se v posledku slily v pozoruhodný komplexní hudebně divadelně taneční útvar převážně drsnějšího ražení, jak asi jinak u Dostojevského být nemůže.