Scéna.cz 

Amerikana III!

Třetí díl cyklu zaměřeného na americký balet Amerikana byl nasazen jako první baletní premiéra této sezóny a uveden již za nových podmínek institucionálního splynutí Národního divadla a Státní opery poprvé na jejích prknech.
Amerikana III, večer tří slavných opusů ještě slavnějších choreografů, ač exkurz do historie amerického (a světového) baletu nepostupuje chronologicky nýbrž s ohledem na dramaturgii v časovém obchvatu, kdy dvě starší a poklidnější a choreografie rámují tu mladší a výraznější.

Začíná se George Blanchinem (1904 - 1983) narozeným v Sankt Petěrburgu, odchovancem Carské baletní školy, který však svůj umělecký osud naplnil mimo Rusko. Nejprve v Paříži v Ďagilevově Les Ballets Russes a posléze v USA, mimo jiné jako zakladatel Školy amerického baletu a dodnes jednoho z nejprestižnějších těles New York City Ballet.
Možná prostorový odstup od nedotknutelně strohých regulí ruského klasického tance mu dovolil, aby s ním nakládal po svém. "Nevidím důvod pro konzervaci... Balet je pohyb v čase a prostoru, není to budova nebo sloup, který stojí věčně," říká o svém přístupu Balanchine (citace podle programu ND). Odborníci v něm rozpoznávají "v základním postavení těla široce rozložená záda a slabinami vzhůru tažená stehna umožňující maximální vytočení nohou..., natočení effacée za účelem prodlužování postavení celého těla až do konečků prstů.." (tamtéž) a spoustu dalších fines, které se mohou divákům jevit jako až nepatřičné uvolněné ale čisté, svěží a půvabné. Tak tomu bylo i v případě současného pražského Theme and Variations (1947) zásluhou autentického nastudování Victorie Simon, bývalé sólistky New York City Ballet a přímé svědkyně Balanchinovy tvůrčí metody. Podařilo se jí zenergetizovat všechny interprety a zároveň je ukáznit a podřídit muzikálnosti hudby. Dynamické rozvíjení abstraktního tématu a variací dalo vyniknout v sólových partech Mihi Ogimoto a Alexandru Katsapovi, který jak se zdá si tuto roli osvojil se zalíbením, ale i všem ostatním. Odehrává se na klasicistní scéně se závěsy a lustry v tradičních tanečních kostýmech fialových nuancí (Roman Šolc). Zásadně se na pozitivním dojmu podepsalo živé provedení Čajkovského Suity pro orchestr č.3 G-dur orchestrem Státní opery pod taktovkou Davida Švece.

V povzneseném rozpoložení po předešlém estetickém zážitku působí úvod druhé skladby, který ani není úvodem ale vpádem přímo doprostřed věci, jako šok. Úder kovu (gongu), bleskově zdvižená opona, přesto je pozdě, protože na scéně už akce probíhá. Takhle bez varování diváky atakuje William Forsythe (*1949), tanečník a choreograf, v letech 1984 až 2004 umělecký šéf Baletu Frankfurt a "fascinující experimentátor". Na klasický základ narouboval nejrůznější soudobé (nejen) taneční elementy a výsledkem byl styl, který ovlivňuje již po několik desetiletí celý taneční svět.
U choreografie In The Middle Somewhat Elevated se ani nechce věřit, že je stará téměř čtvrt století. Forsythe ji vytvořil v roce 1988 pro Balet pařížské opery. Ve své filozofii baletu praví: "... cílem bylo vytvořit prostor neregulovaného času. Tělo totiž není jen fyzikální ale také časové..."(podle programu ND).
Zde čas odměřují rytmické údery v minimalistické elektrofonické kompozici nizozemského skladatele Thoma Willense, ne nepodobné rituálu, jehož fragmentům jako bychom přihlíželi. Tanečníci a tanečnice v přiléhavých matně lesklých trikotech, v nichž vynikají všechny proměny linie těl. Tanečnice na špičkách ale jejich pózy nejsou méně průrazné. Balancování, vychylování z těžiště až na hranu destrukce a opět vyrovnání, prudký "výstřel" pažemi, nohami a zásek a zvrat do jiné pohybové sekvence. V momentě největšího zaujetí stop- a opakování nebo estetický zlom a opuštění pozice běžnou chůzí. Excentrická kompozice v tanečním prostoru, logický i nelogický princip - individuální výstupy z řady s vlastním tématem nebo jen mimoděk střet a míjení. Interpretace vyžaduje nesrovnatelnou explozivitu a soustředění a nácvik jej jistě nesmírně náročný. Avšak Jodie Gates, bývalá sólistka Joffrey Ballet a Ballet Frankfurt, choreografka a spolupracovnice Williama Forsytha, a také profesorka tance na University of California dostála své pověsti. Dotlačila nenásilně tančící k naplnění svých požadavků a donutila je vydat maximum. Vedle břitké Nikoly Márové, Zuzany Šimákové (dále Rebecca King, Pavla Hrubešová, Marta Drastíková, Ivanna Illyenko) se ukazuje perfekcionismus Michala Štípy jako poněkud mechanický, zato se zablýskli Francesco Scarpato a vycházející hvězda Ondřej Vinklát. Tak překvapivě jako začalo, bez jakéhokoliv náznaku, představení náhlým střihem uprostřed figury i skončilo.

Na závěr programu povolila dramaturgie oddych ve společnosti Jerome Robbinse (1918 - 1998). Tanečník American Ballet Theatre, jako choreograf společně s Balanchinem budovatel renomé New York City Ballet se podle některých úzkostlivých ochránců čistoty umění upsal komerci. Na rozdíl od Balanchinových abstrakcí měl smysl pro dramatičnost a talent k vyprávění příběhů, které uplatnil jako divadelní režisér a autor muzikálů, jež ve filmové podobě obletěly zeměkouli. Za West Side Story získal v roce 1957 dokonce dva Oscary.
Takovým malým muzikálem je i Fancy Free z roku 1944, číslo, které Robbinse přes noc proslavilo. Historka o třech námořnících potulujících se za války po nočním New Yorku a flirtujících s děvčaty se z pomalejšího startu rozjíždí do jiskřivé grotesky plné tanečních gagů, komického herectví, pantomimy a akrobacie. Jean Pierre Frohlich a Bart Cook, oba bývalí tanečníci NYCB a spolupracovníci Balanchina a Robbinse se nemýlili, když obsadili (2.premiéra) do rolí Terezu Podařilovou, Zuzanu Susovou, Viktora Konvalinku nebo Jonáše Dolínka a Tomáše Kopeckého. Retro scéna - americký bar na pozadí svítících newyorských mrakodrapů a kostýmy byly vypůjčeny z Dánského královského divadla. Hudbu Leonarda Bernsteina přednesl opět orchestr Státní opery vedený Davidem Švecem.

Amerikana III mimo svého uměleckého poslání splnila i edukativní účel a poučila nás o tom, jak se klasický balet pod rukama legendárních choreografů přetavoval do až (ne)rozeznatelné podoby a kde brali rozumy takové choreografické hvězdy jako Cranko, Neumeier, Kylián a další.
Večer dokumentoval schopnosti amerických inscenátorů předávat umění svých mistrů tak, aby jejich odkaz zůstal nenarušen i schopnost vyburcovat soubor a protrhnout tak šedivý opar prostřednosti, který se nad ním občas vznáší.