Scéna.cz 

Hudební rozhledy 10/13

Klavírista Kirill Gerstein se narodil v Rusku a už jako dvanáctiletý získal pozvání Garyho Burtona na Berklee College. Tam odjel ve čtrnácti letech, zároveň ale studoval i tzv. hudbu vážnou a nakonec se rozhodl právě pro ni jako pro svůj hlavní obor. A jak se mu v něm daří budou moci posoudit již v říjnu posluchači v Ostravě, kde s Janáčkovou filharmonií zahraje Prokofjevův Koncert pro klavír a orchestr č. 2, který je na programu zařazen mezi Glinkou na úvod a Čajkovským po přestávce, což sólista komentoval slovy: „Kromě národnosti a melancholie spojuje všechny tři skladatele zejména to, že se jedná o nejruštější skladatele svým duchem. Například Rachmaninov pro mě zdaleka není tak jednoznačně ruský, v jeho harmoniích je cítit jakýsi, řekněme, tatarsko-mongolský vliv. Ovšem Prokofjev je charakterem své hudby nejruštější skladatel po Čajkovském a Glinka je vůbec první opravdu ruský skladatel. Myslím tím, že se jím vědomě snažil být i přes mnohé italské a francouzské vlivy“.

Mezinárodní hudební festival v Postupimi, který se letos konal už po devětapadesáté a přinesl od 7. do 23. 6. plných dvaatřicet koncertů, byl letos zaměřen na hudbu a umění Skandinávie.

Hlavní program obohatily i návštěvníky oblíbené další akce včetně komentovaných prohlídek historických prostor postupimských zámků a galerií či jízd za koncertními programy na kolech a letos poprvé i na lodích. Novinkou byly letos vyloženě komorní koncerty se slovem v architektonicky pozoruhodných postupimských soukromých vilách; naopak tradiční součástí festivalu jsou rozhovory s interprety před koncerty a hudebně-literární večery. Jako obvykle však přinesl festival i jednu operní raritu – v zámeckém divadle Nového paláce v koprodukci s dalšími partnery uvedl novodobou světovou premiéru dánské národní opery Peters Bryllup (Petrova svatba), komponovanou na objednávku dánského dvora německým autorem Johannem Abrahamem Peterem Schulzem.
Životní dráhu Emy Destinnové zachytily v sedmi vydáních tři souhrnné monografie A. Rektoryse (1936), V. Holzknechta (1972, 1974, 1981) a M. Pospíšila (1974, 1980, 2008) a knihy M. Martínkové (1940, 1946), M. Bajerové (1979, 1980), A. Stacha (1994), B. Plevky (1994) a E. Hartmanna (1995). Známá fakta proto není třeba opakovat. Hudební rozhledy přinesly řadu objevných článků různých autorů (B. Prexlerová – M. Beutlová, 1958; L. Hartel, 1972; M. Bajerová, 1978; E. Viktora, 1980; M. Bajerová, 1981; B. Plevka, 1989; A. Košťál, 1989 atd.), přetiskly v plném znění dopisy pěvkyně malíři Robertu Schlosserovi (1978), dva anglické ohlasy jejího posledního vystoupení v Londýně (1989) a osobní rozloučení s Enrikem Carusem (1990). Dotek s živým uměním pak představují zvukové záznamy (komplet 12 CD – Supraphon 1994), skutečný dojem z jevištních výkonů této skvostné umělkyně, zachycující i její herecké dispozice, ale mohou zprostředkovat teprve dobové kritiky.

Americký muzikál začal do kontinentální Evropy naplno pronikat až v 60. letech 20. století – nemluvě o jednotlivých pokusech, jakými bylo kupříkladu u nás uvedení Divotvorného hrnce (Finian´s Rainbow) v roce 1948, či o amerických zájezdových představeních. První vlaštovkou v tomto ohledu bylo nastudování Porgy and Bess v Kodani ještě za 2. světové války. Uvádění tohoto muzikálu však na zásah nacistických vládců velmi rychle skončilo. V roce 1945 měli dílo možnost shlédnout i diváci v Curychu a záhy nato i v některých skandinávských zemích. Avšak teprve v 60. letech zažil muzikál v Evropě skutečný úspěch. Synonymem pro moderní hudební divadlo se staly především My Fair Lady, West Side Story, Šumař na střeše nebo Muž z La Manchy. Narozdíl od USA nebo Anglie však zde byl muzikál uváděn repertoárově na jevištích subvencovaných státních a městských scén, a to ve zcela rozlišné a především zpočátku až provinční kvalitě.