Scéna.cz 

Balet Valmont v Národním divadle

Po několika filmových zpracováních (film Stephena Fearse na základě dramatizace Chistophera Hamptona z roku 1988, VALMONT Miloše Formana z roku 1989) a divadelních inscenacích se Nebezpečné vztahy, slavný román v dopisech francouzského spisovatele Choderlose de Laclose z roku 1782, objevují u nás v taneční podobě.
Dramaturgie takového díla jistě vyžaduje velkou odvahu a úsilí - v roce 2009 se toho Libor Vaculík, známý svými tanečními dramatizacemi slavných literárních námětů, ještě neodvážil a pustil se raději do "méně náročného" Fausta. Nyní už doba nazrála a známý choreograf a režisér se k podobnému úkolu cítil být uschopněn.

Vystavěl zápletku založenou pouze na rafinované korespondenční konverzaci choreograficky i s využitím deklamovaných textů tak zdárně, že ani ten, kdo s tématem není seznámen - i když díky oběma filmům snad patří k obecnému povědomí- nemohl mít pochybnosti, o tom, co se před jeho zraky odehrává. Použil výhradně jen ta zásadní a určující "taneční slova" a vše méně důležité ponechal stranou. Děj má spád a dramatické napětí, pohyb se váže zcela organicky na hudbu (Franz Schubert, současný lotyšský skladatel Péterise Vasks) a mluvenou řeč, oba způsoby vnímání, vizuální a akustický, se zdají téměř splývat.

Postavy jsou přesně vystiženy choreografií, vycházející z klasiky, gestikulací, mimikou. Ať už mírou svého hereckého talentu nebo snad i vnitřním založením byli všichni zcela těmi, kterými být měli. Role psané na tělo, jak je patrno, a jak prozrazuje i autor.
Libertinisté - markýza de Merteuil (Tereza Podařilová), dokonalá manipulátorka a mistryně přetvářky, její protihráč, věčný lovec žen, zhýralec, vikomt Valmont (Alexandr Katsapov), oba potvrzující pravidlo, že čím, kdo zachází, tím také schází. Půvabně naivní a neohrabaná, mladinká Cecilka (Andrea Kramešová), která dospěje, zamilovaný idealista rytíř Danceny (Ondřej Vinklát), který - ač kořist markýzy - se nestane cynikem, andělská paní de Tourvel (Marta Drastíková), stejně plně zbožná a cudná jako naplno vášnivě zamilovaná, když jí zradí rozum.

Hrdinové a hrdinky se protančí zdánlivě nezávažnými okolnostmi, salónní zábavou, rozvernými erotickými hříčkami, intrikařením, dostávají se do hraničních situací, kdy se musí rozhodnout, zda dát přednost citu nebo rozumu. Většině se otevírají oči a získávají určité poznání i když někdy za velkou cenu - Valmont platí životem. Pouze markýza je ve svém zlu konzistentí a je po zásluze "odměněna" - vyvržena ze "řádné" společnosti propadá pekelným plamenům.
Zpočátku se zdá, že síly se přelévají rovnoměrně a šachová partie, která provází celý příběh od samého počátku, je vyrovnaná. Nitkami ale pohybuje zdárněji markýza. Sama již zapomněla nebo možná ani nikdy nezažila, že "vztahy" se mohou stát velmi nebezpečnými, když se vymknou z rukou.
Nejen pro každého protagonistu ale i pro každý dialog je příznačná výstižná choreografie, podobný obsah konverzace se opakuje ve stejném nebo podobném pohybu - nejčastěji jemné náznaky erotiky ve scénách svádění vyžadujících blízký kontakt, doteky bez doteků, vpády do osobního prostoru, škála neotřelých zdvihaných figur. Intenzivní emoce - hádky, výčitky, vzájemné obviňování vyjádřené v trčících pažích a nohách, vyostřených gestech, vášeň v tělech klesajících k zemi a prudkých zdvizích, lehkost mládí v "radostných" piruetách a výskocích, v nečekaném okamžiku zasáhne humor.
Malebným útvarem jsou Cecilčiny hodiny tance za hudebního doprovodu jejího rytíře, stejně tak velká scéna svádění s Valmontem, který se mění v jejího milého Dancenyho, takže zmatená dívenka s rozjitřenými city vlastně ani neví, kdo jí to objímá. Milostný duet Valmonta a paní de Tuervel je opravdový - oba jsou vrcholně angažováni- a tak sálá emocemi, ale je také něžný a křehký.

I když není třeba hovořit přímo o nějakém vlivu obou populárních filmů, je vizualita představení velmi filmová. Francouzští aristokraté jsou oděni do nádherně vypracovaných dobových kostýmů (Roman Šolc), v symbolických barvách (bílé negližé, červený plášť a ostře barevné šaty markýzy, černá předznamenávající konec, bledá - nevinnost paní de Tourvel) z lesknoucího se brokátu, se spoustou krajek a výšivek.
Ústředním scénografickým elementem (scéna Martin Černý) je kočár, který přijíždí a odjíždí a přitom je stále přítomný - jako dámský budoár se šachovým stolkem, lůžko s nebesy, za jehož závěsy se dokončuje to, co se na scéně započalo a není více určeno očím diváků, slavnostní vstup, svatební oltář, katafalk s Valmontovou rakví, ale také pekelný povoz, odvážející nenapravitelnou markýzu do pekel.
Okolní prostředí se mění videoprojekcí - od stylizace francouzského zámku ve starobylý klášter nebo zámecký park se vzrostlými stromy, převážně temný světelný tón prosvětlují teplé barevné odstíny.
V představení lze nalézt určité rysy barokního "Gesamtkunstwerku" - odmyslíme-li si, že jsme v poněkud mladší klasicistní epoše- kde každá součást má svůj vlastní lesk a dohromady vytvářejí krásnou harmonii.

Libor Vaculík společně se všemi spolupracovníky, zdá se, postavil úspěšně touto baletní inscenací markýzu de Morteuil a Valmonta po bok jejich operního kolegy nebo konkurenta Dona Giovanniho.