Scéna.cz 

Leoncavallova Bohéma

Státní opera Praha zahájila v minulé sezóně zajímavý projekt tzv. komaparativních titulů, jehož cílem je uvést na scénu vždy dvě různá hudební zpracování na tentýž dramatický námět. Po inscenacích Donna Giovanniho, jimiž byla proti sobě postavena do zajímavé konfrontace díla Giuseppe Gazzanigy a Wolfganga Amadea Mozarta, přichází nyní dramaturgie SOP s nastudováním oper nesoucích název La Boheme od předních představitelů italského verismu – Ruggera Leoncavalla a Giacoma Pucciniho. Leoncavallo, ačkoliv se na rozdíl od Pucciniho pokusil příběh z Murgerových „Scén ze života bohémy“ převést do jevištní podoby v celé jeho autenticitě, nedosáhl nakonec se svým dílem v průběhu dvacátého století příliš výrazného úspěchu a jeho realisticky důsledné hudební zpracování námětu tak prakticky zůstalo ve stínu mnohem lyricky srdceryvnějšímu pojetí jeho slavnějšího současníka.

Obě opery jsou rozčleněny (ačkoliv nerovnoměrně) na čtyři jednání. U Pucciniho stojí v popředí dojemný životní osud chudé švadlenky Mimi, která se tak prakticky stává hlavní postavou celého příběhu. U Leoncavalla je naopak všem jednotlivým aktérům věnována rovnocenná pozornost a jejich vzájemné vztahy jsou tak víceméně vyrovnány. První (kavárna Momus) a bohužel i druhé (dvůr domu v Latinské čtvrti) dějství opery plynou ve volné, nikterak emotivně narušené rovině, která může ze strany diváka působit částečně nezajímavě a místy možná i trochu nepříjemně rozvolněně. Po přestávce ale dochází k velkému obratu – ve třetím dějství, které se odehrává v Marcellově mansardě, jsme najednou svědky strhujícího a citově vypjatého dialogu mezi Marcelem a Musettou, který lze označit za dramaticky mistrovsky vypracovanou scénu, která se svým účinkem vyrovná samotnému tragickému závěru opery. Obě ženské hrdinky své mužské protějšky v důsledku nemožnosti přizpůsobit se stylu jejich života během příběhu opustí a obě se k nim posléze rozhodnou vrátit. Musetta tak učiní díky finančním prostředkům, které získala od svého nového milence, Mimi se naopak ještě několik málo okamžiků před svou smrtí přichází se svým milým usmířit.

Koncepce mladého německého režiséra Romana Hovenbitzera je velmi originální a v celkovém pohledu vyvážená. Režisér dokázal ve spolupráci s výtvarníkem Pavlem Bílkem toto dílo nenásilným způsobem aktualizovat a přiblížit jej tak vkusu současného (především) mladého diváka, což byl patrně jeden z cílu celkového (nejen) výtvarného pojetí inscenace. Všichni pěvci odvedli velký kus práce a řada z nich prezentovala své role na vynikající interpretační úrovni. Platilo to především o Igoru Janovi v roli Marcella, který se v průběhu představení rozezpíval k opravdu obdivuhodnému výkonu a dále pak o Martinu Bártovi v poněkud drsně komicky vedené roli Schaunarda. Postavy Mimi a Musetty suverénně zpívají Jitka Burgetová a především Terezia Babjaková, role Rudolfa je obsazena vokálně (nikoliv herecky) přesvědčivým Damirem Basyrovem. Ve výborném světle se v roli Eufemie předvedla také Sylva Čmugrová.
Dílu se dostalo výsostného hudebního nastudování ve velmi citlivém a promyšleném přístupu anglického dirigenta Hilary Griffithse, pod jehož vedením zněl orchestr velmi vyváženě a intonačně přesně. To samé lze říci rovněž o velmi kvalitně připraveném pěveckém sboru (sbormistr Adolf Melichar).

Tato inscenace dokázala tomuto neprávem opomíjenému dílu vdechnout atmosféru současného moderního světa a jeho lidí, kteří mají ve svém důsledku stejné problémy, nebo alespoň velmi podobné, jaké měli jejich vrstevníci v době jeho vzniku. Částečná umělecká vzpoura proti konvenčnímu způsobu života je v mnoha aspektech aktuální dnes (i když v trochu jiném smyslu), stejně jako tomu bylo před sto lety. Touto inscenací Státní opera Praha prokázala mimořádné kvality souboru, který snad opětovně patří v České republice k nejlepším svého typu.