Scéna.cz 

Hudební rozhledy 02/15

Na počátku září loňského roku vstoupil Pražský filharmonický sbor již do své 80. koncertní sezony. Vznik tohoto věhlasného profesionálního vokálního tělesa tak spadá ještě do období první Československé republiky a kronika jeho bohaté a velice úspěšné historie by jistě zaplnila stovky stránek zajímavé publikace. Od března roku 2007 působí ve funkci jeho hlavního sbormistra Lukáš Vasilek, nejmladší z plejády jeho dosavadních dirigentů, a od roku 2011 se jeho ředitelkou stala zkušená manažerka PhDr. Eva Sedláková. U příležitosti tohoto významného výročí položil oběma současným protagonistům Pražského filharmonického sboru Jiří Kolář několik otázek. Prvé mířily na paní ředitelku PhDr. Evu Sedlákovou a týkaly se spíše organizačních záležitostí sboru, k těm uměleckým, k nimž patří například vytváření dramaturgie koncertní sezony či zajímavosti týkající se interpretace či spolupráce s domácími a zahraničními operními scénami, se vyjádřil Lukáš Vasilek.

Baletní opera Sylvie Bodorové Legenda o Kateřině z Redernu vznikla z podnětu Martina Otavy na námět historické postavy Kateřiny z Redernu (1564–1617), hraběnky von Schlick, která po smrti svého manžela Melchiora v roce 1600 úspěšně hospodařila na panstvích Frýdlant, Liberec a Zawidów. Tento námět umožňoval jak psychologickou sondu do nitra pozdně renesanční protestantské šlechtičny a následné zachycení jejího obrazu, tak ztvárnění výbušného napětí předbělohorské a pobělohorské doby. Shodou okolností byla autorka na důkladnou znalost tohoto období „připravena“ z předchozího rozsáhlého vokálně symfonického cyklu Lingua angelorum, který letos zazní v Izraeli. vytvořila tak nosné libreto, v němž rovnocennou roli hraje vokální (nejen sólistická, ale i sborová) a baletní složka s využitím mluveného slova a citací závažných autentických dobových dokumentů a bible rozdělené do dvou jednání a dvanácti scén sledujících osud Kateřiny.

Na podzim roku 2014 se naskytla příležitost navštívit na předních evropských scénách tři různá provedení Wagnerova epického dramatu Tristan a Isolda, a protože takovéto šance se nelze nechopit, vyjel náš recenzent za tímto Mistrovým veledílem do všech tří divadel, která měla tento titul v nabídce: do Berlína, Stuttgartu a Londýna. V Berlíně se na provedení podíleli dirigent Daniel Barenboim, režisér Harry Kupfer a zkušení wagnerovští pěvci Waltraud Meier a Peter Seiffert, ve Stuttgartu se taktovky chopil generální hudební ředitel opery Sylvain Cambreling, režii dostali na starost Jossi Wieler a Sergio Morabito a hlavních rolí se ujali i vzhledem k věku dosud méně známí Christiane Iven a Erin Caves, a v londýnské Covent Garden se náročného dirigentského úkolu zhostil umělecký šéf opery Antonio Pappano, režie Christoff Loy a sólové party Tristana a Isoldy nastudovali stejně jako v Berlíně již renomovaní umělci Nina Stemme a Stephen Gould.

V životopisech slavných pěvců září jména ještě slavnějších operních domů světa jako perly v náhrdelníku a jen zřídka je tomu naopak. U nás se onou jedinou výjimkou stala Gabriela Beňačková. Její výkony, vyzařující osobnost a neopakovatelná převtělení, se staly prestižní ozdobou řady nejvýznamnějších operních domů světa od státních oper v Mnichově, Vídni a Berlíně, přes milánskou Scalu a královskou operu v Londýně po Metropolitní operu v New Yorku. Obstát ve světové extratřídě a opakovaně naplňovat všechna očekávání vyžadovalo mimořádnou dávku píle a psychické a fyzické výdrže, ale i schopnost rozvážně s tímto neobyčejným hlasovým darem zacházet. Když ovšem po absolutním vítězství ve IV. ročníku pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech přijala tehdy třiadvacetiletá Gabriela Beňačková nabídku angažmá do opery pražského Národního divadla, ještě nikdo netušil, jak okouzlujícím zjevením bude její Nataša, Mimi a vzápětí Mařenka...