Scéna.cz 

Labutí jezero v Národním divadle

Do repertoáru Národního divadla se vrací Labutí jezero, základní kámen klasické baletní tvorby, bez nějž se žádný renomovaný soubor neobejde. Jeho podobu tentokrát určil nezapomenutelný šéf stuttgartského baletu a světově proslulý choreograf John Cranco, přestože od jeho smrti již uplynulo půl století. Díky choreologickému záznamu je možné i dnes vytvořit autentickou formu díla, kterou poprvé viděli diváci ve Stuttgartu v roce 1963.
Cranco vycházel z tradiční předlohy, ale posunul dění do odlišné roviny. Na rozdíl od pompéznosti a výrazovému schématismu se zaměřil na propracování charakterů a zapojení všech zúčastněných. Tyto změny se neprojevují tak zásadně v choreografii a nikdo se nemusí obávat, že bude ochuzen o pověstné krásné party ale především v chování hrdinů.

Vedle známé ústřední linie lásky prince Siegfrieda a začarované princezny Odetty je nápadný komplikovaný vztah plný střetů prince a jeho matky – královny. Princ neplní její přání a nezvolí jednu z předváděných favoritek matky jako svou budoucí ženu a královna mu dá své rozčarování důrazně znát – v prvním i třetím dějství. Oběma aktérům se daří prožít své pocity velmi věrohodně. Stejně tak osudové setkání prince a Odetty ve druhém aktu se může odehrát nejen v pohádce. Než přeskočí první jiskra je tu oboustranné překvapení, ze strany Odetty úlek, nedůvěra, pak postupné opatrné sbližování a teprve poté okouzlení a citové vzplanutí. V posledním čtvrtém aktu prožívá Odetta tíhu zrady až smrtelnými úzkostmi a může se zdát, že zaplatí svým životem. Ke kvalitám psychologického a tanečního ztvárnění přirozeně patří proměna Odetty v Odilii ve třetím dějství, která je vysněnou rolí i výzvou každé vynikající tanečnice. Princ (Patrik Holeček), Odetta/Odilie (Miho Ogimoto) a královna (Michaela Wenzelová) ožili a z „figur“ se staly vskutku trojrozměrné bytosti. „Divadlo“ tedy funguje, ale dramaturgii by možná prospěla větší promyšlenost ve sledu scén, zejména v případě prince, který se objevuje a mizí ze scény někdy nelogicky.

Baletní soubor Národního divadla se stále obměňuje a každým rokem se objevují nové tváře. Tato fluktuace se může projevit na určité nevyváženosti výkonu. Stálicemi zůstávají první sólisté a sólistky, kteří se také většinou podle očekávání objevili v hlavních rolích. Jako Odetta/Odilie se ve druhé premiéře zaskvěla Miho Ogimoto, jejíž méně výrazným partnerem byl Patrick Holeček, kterému zde pravděpodobně byla dána šance, aby se osvědčil. Ani Čaroděj Rotbart - Danilo Lo Monaco nezanechal nějaký mimiořádný dojem. V menších skupinových výstupech – v charakterních tancích ve třetím dějství se dařilo všem princeznám z cizích krajů i jejich doprovodům pobavit dvorskou společnost a "rozehřát" obecenstvo, naproti tomu v pas de six dvorních dam a prince v prvním dějství své společnice znatelně převyšovala Aya Watanabu. Standartním lze označit pas de quatre labutí i tance sboru labutí ve druhém dějství zatímco v posledním dějství jakoby se díky vypjatým emocím všeobecně uvolnila doposud zadržovaná energie a teprve se naplno ukázala strhující síla tanečního příběhu.

„Povoleným“ zásahem do Cranckova konceptu je výprava. Scénograf Martin Černý sáhl k tradičnímu pojetí bez experimentování s médii a zvolil krajinu se stromy, jednoduchý prostor, který nenarušuje vnímání. Tajemnou atmosféru lesa s jezerem vytvářejí stejné stromy ale bez listí a skaliska. Jediným „technologickým vylepšením“ je velice efektní projekce letících labutí a mraky ženoucí se po obloze a zastiňující měsíc. Ples se odehrává v trůním sále s asymetrickým monumentálním schodištěm a galeriemi, odkud přihlížejí zúčastnění. Vše působí noblesně a zároveň uměřeně a barevně střídmě. Právě tak tradiční historizující kostýmy Josefa Jelínka. Vizuální podoba se zdá být přívětivým návratem na známý terén a určitě ji uvítají jak děti tak dospělí.
K přednostem představení je třeba přičíst hudební nastudování Čajkovského díla Václavem Zahradníkem a jeho provedení Orchestrem Státní opery.

www.narodni-divadlo.cz